Váš košík je prázdný.

Dopřejte si něco zdravého pro svou pokožku. Jestli si nevíte rady, zavolejte. Rádi vás uslyšíme.

+420 724 102 829
Po - Pá 9:00 - 14:00

Anie Songe: „Snažím se nerozkrájet!“

Anie Songe: „Snažím se nerozkrájet!“

Úspěšná blogerka, cestovatelka, spisovatelka a výtvarnice Anie Songe (25) si před časem splnila jeden z nejdůležitějších snů: stala se maminkou. Nám prozradila mimo jiné to, jak těžké někdy bývá ukočírovat kreativní hlavu a ruce a na chvíli se jen tak zastavit. Nejradši by totiž dělala úplně všechno!

Při pohledu na vaše sociální sítě má člověk pocit, že se v životě věnujete přesně tomu, čemu chcete...
Je to tak. Jediným úskalím je, že bych nejraději dělala úplně všechno. Ne proto,
že se nemůžu najít, ale proto, že mě baví nespočet věcí, a čím víc jich zkouším, tím víc mě jich baví. Neumím moc odpočívat a nic nedělat. Potkal mě kvůli tomu už mnohokrát pocit naprostého vyčerpání. To je možná to největší úskalí, když člověk podniká a baví ho to. Zatímco všichni kolem vás mají pocit, že vlastně nepracujete, vy pracujete téměř pořád a nekončí to tím, že máte ve čtyři odpoledne „padla“. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se opravdu nedokážu rozkrájet a jediné, co musím a hlavně chci, je být v pohodě. Snažím se tu svou hlavu i ruce ukočírovat a je to čím dál lepší. V tomhle mi Atrey hodně pomohl. Nechci, aby mi jeho dětství uteklo před očima a já ani nevěděla jak.

Kreslíte, píšete, tvoříte, vymýšlíte, předáváte a sdílíte... Kdybyste se zítra ráno mohla probudit s další dovedností, jaká by to byla?
Jako první mě napadá, že bych chtěla mít řešení na každý problém, ale na to by mi Lukáš (partner, pozn. redakce) pohotově odpověděl, že to přece mám, takže tohle přání je očividně zbytečný. Asi bych se chtěla probudit se schopností mluvit všemi jazyky světa, to musí být paráda! S tím by cestování nabralo úplně nový rozměr. Nebo mít schopnost sebe i lidi okolo vždycky rozesmát, to je taky moc fajn a neumí to jen tak někdo.

S partnerem jste žili mimo jiné v Anglii, na Bali a v Thajsku. Která z těchto zkušeností pro vás byla nejpřínosnější?
Asi nejsem schopná vybrat jen jednu jedinou. Určitě ale platí, že všechny zážitky neuvěřitelně posílily náš vztah a důvěru k tomu druhému. Naučilo nás to se úplně nesložit, pokud něco nejde podle plánů. Hlavně jsme si díky nim jistojistí, že opravdu nic na světě není nemožné. To je sice skvělé zjištění, ale někdy taky dobře zabalená zlatá klec. Člověka v podstatě hrozně omezí, když zjistí, že jeho možnosti jsou neomezené.

Napsala jste knížku Továrna na sny. Kdy jste vlastně začala věřit v sílu přání?
Ve chvíli, kdy jsem si v devatenácti doslova vypřála práci v Thajsku. Od té doby jsem si s touto „dovedností“ hodně hrála a opravdu se mi vyplnilo vše, co jsem si přála. Často sice jinak, než jsem zamýšlela, ale o síle myšlenek nemám pochybnosti. Časem jsem však došla do bodu, kdy už si nic záměrně nepřeji. Spíš jen tak přemýšlím a užívám si toho, co je. Mám pocit, že užívání je vlastně to nejlepší, co může člověk dělat pro to, aby mu bylo v životě dobře. A jakmile je mu dobře, přitahuje do života to stejné. Úžasná hra to je!

Na druhé straně ne vždy vše vyjde na první zavolání do Vesmíru. Na blogu popisujete, že vaše cesta k miminku nebyla snadná. Jak lze zvládnout situaci, kdy přání „nefungují“ hned?
Netroufám si nikomu nic doporučovat, radit, ani si hrát na naprosto vyrovnaného člověka, který bude říkat, že se přání a touha po dítěti musí pustit a nelpět. To totiž víme  snad všechny. Ale ono to dost dobře nejde. Jestli se dá říct, že mi něco pomáhalo? Pak to bylo především to, že jsem zrovna psala knížku, realizovala jsem se ve spoustě věcí
a poměrně otevřeně o tom mluvila se svým okolím. Všem, kteří zatím marně čekají, bych asi doporučila se co nejvíc zaměstnat něčím jiným, péčí o sebe, kreativní prací... Univerzální recept na tohle trápení bohužel není, třeba si to prostě někdo potřebuje z nějakého důvodu prožít. To nekonečné a úmorné čekání...

Sama o sobě tvrdíte, že jste dlouho nebyla maminkovský typ.
Nebyla. Vůbec ne. Já mám pocit, že změna přišla ve chvíli, kdy jsem zvolnila a našla se. Jako kdybych uspokojila mladistvou touhu po cestování a dobrodružství, nasytila se. Splnila jsem si několik svých velkých snů a přišla potřeba budovat rodinu. Domov. Nikdy mě nenapadlo, že se jako máma budu cítit tak skvěle. Vlastně jsem se asi nikdy necítila líp. Všechno je v podstatě stejné jako předtím, jen jsem teď mnohem veselejší... a taky unavenější. A starostlivější. Nejtěžší je pro mě ta ohromná zodpovědnost za Atreyovo zdraví! Lidé se často vyhraňují do dvou různých táborů. Chybí mi střed, kde by se střetávala věda, medicína, zdravý rozum, cit, příroda a lidskost. Přijde mi, že jsme aktuální přemírou (dez)informací zmatení, zbytečně nejistí a chybí nám prostor pro vlastní rozhodování. Myslím si, že každá máma ví, co je pro její dítě nejlepší. Jen se často ztrácí ve všech těch tabulkách, výzkumech a doporučeních...

Ženy často mluví o tom, že je mateřství úplně změnilo. Jak to máte vy?
Velkou změnu v sobě cítím především od porodu. Samu sebe jsem vždycky vnímala jako hrozně slabého člověka. Často jsem jednala dost emotivně. Plno věcí mě dokázalo rozhodit a chvilku mi trvalo, než jsem mohla přemýšlet racionálně. Už když jsem přišla z porodnice, jsem mojí mamce říkala, že mám pocit, jako kdybych i v zrcadle viděla jiného člověka.
Že nevypadám jako já. Přijde mi, že mě celé těhotenství hodně uzemnilo. Jsem teď mnohem klidnější, vyrovnanější a racionálnější. Má to ta příroda chytře zařízené. A já ťukám, kam můžu, ať to nejsou jen zblázněné hormony, ale ať už to takhle vydrží. Taky bych si moc přála vychovávat Atreye podobně jako mě vychovávala mamka, která mi byla spíš kamarádkou. Takřka nikdy jsem neměla pocit, že se mě snaží formovat k obrazu svému.

Co byste z dnešní prespektivy vzkázala sama sobě v dobách, kdy vám nebylo tak dobře jako právě teď?
V těžkých situacích mi určitě moc pomohlo opakovat si, že je to jen fáze. A že to, že už 14 dní nespím a chce se mi z únavy zvracet, není napořád, že to určitě přejde. Přešlo. A zase přišlo něco jiného... Tak už to ale bude celý život, co? Takže mě žádný vyloženě moudrý vzkaz nenapadá. Asi bych té unavené Anie podrbala záda a řekla jí, ať je na sebe hodnější, že to jednoho dne bude zase dobrý.

TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: NICOLE KOTRBOVA

Líbil se vám článek?
Sdílejte ho s přáteli

Příspěvek byl publikován 25. 02. 2020 / Rubriky: Osobnosti

Magazine image

Stáhněte si poslední vydání magazínu biOrganica

biOrganica v médiích