Váš košík je prázdný.

Dopřejte si něco zdravého pro svou pokožku. Jestli si nevíte rady, zavolejte. Rádi vás uslyšíme.

+420 724 102 829
Po - Pá 9:00 - 14:00

Potřebují děti hranice?

Potřebují děti hranice?

Kdo by si nepřál vychovat šťastného sebevědomého člověka, který se bude mít rád a bude schopen ohleduplně stanovit hranice svému okolí? Jenže může je vůbec poznat, pokud se v dětství nenaučí respektovat hranice svých nejbližších?

Dítě se devět měsíců vyvíjí v ohraničeném bezpečném prostředí, které mu dává všechno, co potřebuje. Najednou ho cosi stresujícím způsobem vystrčí do chladu, světla a neomezeného prostoru. Vrhne se na něj několik (zpravidla milujících) bytostí, z nichž však mnohé nemají ani páru o tom, co novorozenec svým pláčem říká. Zejména prvních šest neděl adaptace vyžaduje velkou dávku empatie, díky níž budete postupně objevovat, jak nový přírůstek co nejlépe začlenit do rodiny. Univerzální návod neexistuje, všichni rodiče vycházejí jen ze svých zkušeností z dětství či okolí. Obecně lze ale říct, že už po narození je čas začít nastavovat první vlídné hranice odpovídající rodinným zvyklostem. Spoustě rodičů slovo „hranice“ automaticky evokuje autoritářský dril, ale potřebujeme je všichni. I život dospělých má svoji strukturu, jejíž rozpadnutí nás dokáže pěkně vykolejit, malé dítě proto rovněž potřebuje určité mantinely, které se pozvolna vyvíjejí s ním.

Mezníky rituálů
„Část matek – odhadem 20% – superliberálně respektuje veškerá přání dítěte, stejné množství razí autoritářskou výchovu a zhruba polovina rodičů se pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy,“ říká dětská psycholožka Václava Masáková. „Jenže potomek k bezpečnému poznávání světa a k tomu, aby se postupně naučil brát ohled na druhé lidi, potřebuje citlivé rodičovské vedení. Na spoustu rozhodování – třeba o tom, kdy by mělo jít spát nebo co by mělo jíst – není malé dítě zralé.“

Potomek i jeho rodiče potřebují základní přehledný řád, ideálně vymezený drobnými rituály. Například večerní pohádka, písnička nebo způsob uspávání ohraničují den. Většina dětí je vyžaduje, i když jsou třeba u prarodičů, protože rituál je zklidní a naladí ke spánku.

Hranice by rodiče měli od malička nastavovat právě v denním režimu, který by měl být co nejvíc přizpůsoben potřebám dítěte, aby jedlo v době, kdy má hlad, a mohlo spát v hodiny, kdy je zvyklé. Rodina by měla s určitou pružností a vnitřní svobodou dokázat měnit rodinné zvyklosti podle toho, jak se vyvíjí život jejích členů.

Zdolávání posiluje
Je naprosto logické, že sebemenší dítě hranice zkouší (ostatně i stěny dělohy více či méně razantně ohmatávalo končetinami), ale díky laskavému, trpělivému a důslednému vymezení brzy přijde na to, kudy cesta nevede, a daná hranice zapadne jako zkušenost do mapy jeho světa. Větším dětem je samozřejmě možné vysvětlit, proč určitou věc nedovolíme nebo proč je potřeba ji dělat. Pomocí laskavé autority  se dítě naučí vnímat druhé lidi a jejich potřeby, aniž by však rezignovalo na ty vlastní, jak se často děje při autoritářské výchově. Hranice by neměly omezovat potenciál dítěte a narušovat jeho sebeúctu a vnitřní svobodu, ale stát se tvůrčím prostorem k učení. Dítě se každým pokusem o jejich překonání dozvídá něco o sobě i o světě a navíc se posiluje do dalších životních zkoušek, nežije ve světě psychické beztíže.

„Neomezené možnosti totiž v dětech vzbuzují úzkost, na kterou nejčastěji reagují zlobením, agresivitou nebo stažením do sebe,“ vysvětluje psycholožka. „Extrémní případy takové bezradnosti mohou dokonce připomínat ADHD.“ Hranice nejsou jenom příkazy, ale je to také rodičovský zájem, kam patří třeba i zdánlivě nepopulární slůvko „dost“. Dítě díky tomu ví, že ho rodič vnímá. „Často vídám v dopravních prostředcích matky hledící do mobilů a děti ponechané samy sobě,“ pokračuje odbornice. „Některým to nevadí, jiné se domáhají pozornosti křikem, což bývá někdy jediný signál, na nějž rodič zareaguje. Prostě hranice dítěti dávám i tím, že ho vnímám a povídám si s ním, uprostřed velké tramvaje tím vytvářím společný ohraničený svět.“

Výchova je zkrátka napínavý běh na dlouhou trať. Její výsledky se totiž často ukážou až po čtvrtstoletí. Většina rodičů pak po letech trpělivého stavění hranic a dílčích neúspěchů zažívá fascinující pocit, že chronické nepořádnice mají byt jako klícku, bezohlední plýtvači vodou se stanou zapálenými ekology a děti, které „vypráskaly“ kredit na mobilu hned první den, vzorně splácejí hypotéku. Samozřejmě i takto vedení potomci se někdy mohou „utrhnout ze řetězu“, ale když projdou fází protestu, většinou se zase vrátí k životu
s určitou strukturou, na jaký byli zvyklí a který jim dává klid a jistotu.

Jak nepohořet v praxi?

1. Zavzpomínejte na své dětství a zkuste si vybavit, co vás nejvíce deptalo a proč? Snažte se to neopakovat.

2. Děti více vychováváme příkladem než řečmi. Začněte tedy u sebe a položte si otázku, jaký je váš postoj k respektování vlastních hranic a hranic svého okolí?

3. Emoce jsou fyziologickou reakcí našeho organismu. Snažte se je držet alespoň v rámci možností na uzdě. Když „ujedete“, omluvte se a vysvětlete dítěti, proč jste tak reagovali.

4. Pokud kritizujete, mluvte vždy o konkrétním chování dítěte, nikoli o jeho povaze („Není hezké brát jiným dětem hračky, trápí je to.“ vs. „Jsi zlý kluk.“)

5. Nejen ve výchově pomáhá tzv. sendvičová metoda – tedy spojení pokynu s pochvalou („Zpíváš moc hezky, ale v tramvaji budeme potichu, zazpíváš mi pak zase venku, ano?“).

Líbil se vám článek?
Sdílejte ho s přáteli

Příspěvek byl publikován 03. 03. 2020 / Rubriky: Rady a tipy

Magazine image

Stáhněte si poslední vydání magazínu biOrganica

biOrganica v médiích