V době, kdy jsou naše možnosti realizace ve vnějším světě osekávány na nezbytné minimum, můžeme udělat dvě věci: propadnout beznaději nebo obrátit pozornost sami do sebe a s plnou odpovědností začít tvořit svůj vlastní vnitřní vesmír. Právě on je naší základnou a domovem, do něhož se můžeme vracet vždy, když vnější jistoty jedna po druhé padají. Díky němu víme, že nemá smysl ukazovat na nikoho prstem a házet odpovědnost za svůj vlastní život na druhé. „Jako společnost aktuálně procházíme obrovskými změnami a je na každém z nás, abychom pochopili, že místo role pasivní Oběti je mnohem výhodnější zaujmout pozici aktivního Tvůrce, který jedná z pozice láskyplné vnitřní síly,“ říká Helena Houdová.

Jaká jsi byla jako holčička? Vnímala jsi, že jsi nějakým způsobem odlišná od ostatních?
Byla jsem úplně jiná. Odmalička jsem cítila energie, ale tím, že kolem mě nikdo podobný nebyl, jsem nakonec dospěla k závěru, že je se mnou něco špatně. A snažila jsem se svou citlivost co nejvíc potlačovat, nebo ji od sebe alespoň odhánět. Pro malé dítě je neskutečně matoucí, když moc dobře ví, co se kolem něho děje, ale okolí mu tvrdí přesný opak. Dlouho jsem vůbec nerozuměla, proč většina lidí neustále hraje nějaké hry, lže sobě i všem kolem sebe a nedělá to, co doopravdy chce.

Měl pro tebe někdo v tvém okolí pochopení?
Moc ne. Moji rodiče vyrostli v době, kdy se emoce neukazovaly, ani se o nich nemluvilo. Nepsané heslo bylo: potlačovat, potlačovat, potlačovat. A tak jsem většinu života svoje skutečné pocity také ignorovala. Všechno jsem cítila, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost.
Z tohoto zvláštního „snu“ mě definitivně probudilo až trauma spojené s odhalením, že můj exmanžel je závislý na sexu. Když jsem konečně pochopila, že žiju v obrovské lži, rozsekalo mě to na tisíce kousků a já jsem se musela začít znovu skládat dohromady. V té době konečně vyšla na povrch moje pravá podstata a já se postupně rozvzpomínala na střípky ze svých minulých životů. A tím vším neustále probleskovalo slovo „posvátná sexualita“, takže jsem si začala dohledávat, co to vlastně je. Postupně jsem absolvovala různé kurzy a krok po kroku odblokovávala staré programy, vzorce a traumata, které byly většinou sexuálního rázu a které jsem si s sebou celý život táhla. Vyzkoušela jsem velké množství technik – ke každé z nich mě přivedla moje intuice. Zajímavé bylo, že vždy, když jsem zatoužila vyzkoušet něco nového, jako zázrakem se v mém životě objevil ten správný učitel. Uvědomila jsem si, že mi stačí si něco dovolit, otevřít se změně a ihned se přede mnou ukáže ta správná cesta.

Téma sexuality, které se intenzivně věnuješ, je poměrně rozsáhlé. Kde přesně jsi se svými objevy začala?
Jako první jsem objevila posvátnou masáž yoni a masáž prostaty. Začala jsem navštěvovat kurzy tantry a souběžně s tím jsem studovala šamanismus, protože sexualita není jen cestou těla, ale je především cestou duše i mysli. Během vzrušení se totiž dostáváme do změněných stavů vědomí, ve kterých odpadá naše neustálá kontrola a může probíhat hluboké léčení. V takové situaci pak mnohem snadněji pustíme věci, které jsme v sobě zbytečně drželi a naopak přijmeme to, co přijmout potřebujeme.

Nijak se netajíš tím, že jsi se celý život kromě kurzů učila především skrz osobní vztahy. Jak přesně to vypadalo?
Tím, že jsem byla v dětství sexuálně zneužitá, jsem ve vztazích podvědomě vyhledávala nebezpečí. Právě nebezpečí pro mě bylo důvěrně známým vzorcem, který ve mně vyvolával iluzi bezpečí. Možná to zní zvláštně, ale vysvětlení je jednoduché: Dokud nejsme plně vědomí, volíme ve vztazích model, který známe z naší původní rodiny. I z toho důvodu jsem nikdy nepřitahovala partnery, kteří by byli podporující a milující. Naopak jsem vždy navázala vztah s někým, kdo byl nějakým způsobem zraněný a emočně nedostupný. Tohle všechno se mi dělo do té doby, než jsem se s tím naučila pracovat a přestala jsem zachraňovat druhé. Místo toho jsem energii začala věnovat sama sobě a začala z ní tvořit svojí realitu. A to především prostřednictvím vědomé práce se svým vzrušením a orgasmy.

Řada lidí možná bude mít problém si pod tím představit něco konkrétního, můžeš to, prosím, trochu rozvést?
Naše sexuální energie je vlastně naší životní, tvořivou energií. Pokud s ní pracuješ vědomě, pozitivně se odráží do všech aspektů tvého života. Můžeš ji nasměrovat do pracovní sféry, financí, ale i vaření nebo péče o zahradu. Ze všeho nejdůležitější však je, že jde o energii léčivou, se kterou můžeš zahojit staré bolesti a traumata.

Ve své práci se z velké části věnuješ ženám a ženským tématům. Dalo by se nějak zobecnit, s čím se na tebe nejčastěji obracejí?
Téměř vždy je to téma sebelásky a sebehodnoty. Drtivá většina z nás doposud nebyla schopná přijmout nějaké části sebe samých a to z nejrůznějších důvodů. Netýká se to zdaleka jen našeho těla a psychických vlastností, ale především darů, s nimiž sem přicházíme. Žijeme ve společnosti, která je velmi zdatná v zašlapávání našeho skutečného potenciálu a potlačování toho, kdo jsme. Systém, v němž vyrůstáme, nám prostřednictvím nejrůznějších zákazů, příkazů a vyvolávání pocitů studu tak dokonale vymyje hlavu, že často vůbec nejsme schopni rozpoznat, proč jsme sem vlastně přišli. I proto je tolik lidí odpojených od svého těla a často světem bloudí jako by tu byli za trest. Je jasné, že když nejste ve své síle a netvoříte z ní, máte mnohdy pocit, že s vámi život vláčí jako s kusem hadru.

Existuje z toho nějaká cesta ven?
Většina z nás bohužel vyrostla v tom, že přijatelné a vítané jsou pouze „dobré“ emoce. Vztek, smutek, strach a odpor jako společnost intenzivně potlačujeme. Stačí se zaposlouchat do toho, co mnoho rodičů opakuje svým dětem. Jsou to rozkazy typu: „Nebreč, nevztekej se, nepředváděj se, zklidni se!“ Jako dospělí pak trpíme pocity studu, kdykoliv cítíme cokoliv, co je takzvaně společensky nežádoucí. Tohle je třeba změnit a začít vítat každou emoci jako dar, protože každá emoce v sobě nese velmi důležité poselství – něco, co by mělo být viděno a slyšeno. Emoce jsou naším kompasem. Pomáhají nám najít cestu k sobě.

Co dělat, když s námi emoce cloumají až příliš nebo se nacházíme ve fázi, kdy máme pocit, že se nedokážeme pohnout z místa?
Hodně žen má tendence s emočními krizemi a duševními propady bojovat. Chtějí se především co nejdřív vzchopit a porazit „nepřítele“ v podobě nějakého špatného pocitu nebo stavu. Ale to je mužský přístup a mužská práce. My se nemáme chtít vzchopit a bojovat. Pokud to alespoň trochu jde, máme si lehnout, zpomalit a poslouchat. Poslouchat tu moudrost, která v našich emocích je. A snažit se pochopit to, co nám říká naše těžkost, náš smutek, nebo naopak naše neschopnost cokoliv prožívat a cítit. Protože jen tak budeme schopné přijmout naše ženství ve všech jeho podobách, ať už je divoké, nesnesitelné, pohlcující nebo nás chce zrovna totálně přejet. Protože přejet nás chce z nějakého důvodu. Třeba proto, aby se v nás něco otevřelo a na povrch mohla vyjít pravda, která nám ukáže novou cestu. V tom, co právě prožíváme, je pro nás zkrátka vždy nějaká zpráva. I proto není žádný stav pouze negativní.

Co dělat, když cítíme, že máme velký potenciál, ale tak trochu se ho bojíme...
Většina žen se na nějaké úrovni bojí vlastní síly, protože v dětství nebyly přijaté. Buď byly pro své okolí v něčem „málo“ nebo naopak „moc“. Moc hlasité, moc divoké, moc klučičí... A tak se naučily postupně popírat. Ukazovat jen ty části sebe samých, které považovaly za přijatelné. A tím zcela logicky ztratily velký kus vlastní síly. A tak většina z nás prožije celý svůj život v obavách, že nesplní něčí očekávání. Nejčastěji maminky a tatínka. To jsou vzorce, které nás blokují a kterých se musíme zbavit, abychom mohli být svobodní a zářit své jedinečné světlo. Nyní stojíme jako společnost před velkým úkolem: dát všem těmto potlačeným částem pozornost, znovu je integrovat do svého života a celkově se uzemnit. Přijmout skutečnost, že právě teď jsme z nějakého důvodu tady. Hodně z nás totiž žije v nějakém zvláštním snu, jako by mimo své tělo. Já sama jsem tak prožila většinu života, protože jsem se od sebe odpojila, když jsem byla jako dítě znásilňovaná. Tím pádem šlo všechno, co se týkalo hmoty, úplně mimo mě. Až mi konečně v jeden moment došlo, že takhle jsem tady vlastně úplně zbytečná, protože jsem tu jen napůl a pořád někde lítám. A že je třeba vrátit se zpátky, ukotvit se v realitě a začít tvořit to, proč jsme tady.

Máš nějaký recept, jak na to?
Zhmotňovat se. Vracet se zpátky do těla. Věnovat mu pozornost. Začít třeba tím, že se budeš každý večer vědomě mazat a masírovat organickým tělovým olejem. Dívej se na každou část těla, které se právě věnuješ. Všímej si toho, jak vypadá, jak se cítí, jakou texturu má tvoje kůže. Cílem není posuzování, cílem je láskyplné objevování a úplné přijetí toho, co je. Protože právě takové, jaké to je, je to dokonalé. Jako ženy i jako muži si musíme uvědomit, že to nejsme my, kdo je rozbitý. Rozbitý je systém, ve kterém žijeme. Právě on nás zcela záměrně drží v iluzích plných strachu a studu. V přesvědčení, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Z našeho oslabení pak čerpá svoji sílu. Tahle manipulace se táhne tisíce let. Teď nastal konečně čas ji odmítnout a vytvořit svět, jaký chceme.

PÁR SLOV NA ZÁVĚR
Helena Houdová aktuálně žije na Bali a prostřednictvím své koučovací a pedagogické praxe pomáhá lidem zažívat více radosti v oblasti lásky, sexu a vztahů. V rámci svého poslání vytvořila například on-line program Posvátná žena, jehož cílem je provést ženy s co největší lehkostí a radostí procesem vnitřní transformace. „V uzavřené skupině žen se po dobu 9 týdnů potkáme na virtuální platformě Zoom a formou praktických cvičení, meditací, dechových praktik a dalších léčivých technik objevujeme taje užívání sexuální energie pro léčení, tvoření a vyživování sebe sama i svých bližních. Součástí setkávání je také tzv. group coaching, který nabízí prostor pro řešení individuálních témat a dotazů.“ S muži pracuje Helena v rámci programu Milenec bez hranic. Více na: www.helenahoudova.cz, IG: @helenahoudova

TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: DANIEL SUN

Rozhovor najdete v nejnovějším vydání biOrganica magazínu, které vychází 11. 3. 2021.