Oba jsou velmi otevření a mají toho tolik na srdci, že si čas od času skáčou do řeči. Kromě dvou dětí – Marie (4 roky) a Emilie (8 měsíců) – je pojí zvláštní souznění, které se často promítá do gest i způsobu, jakým se na sebe dívají. Sdílená herecká profese jim prý pomáhá také při řešení partnerských nedorozumění – jeden druhého pohotově parodují, aby nakonec dospěli k závěru, že příčinou neshod je s velkou pravděpodobností obyčejný hlad. „Jakmile se mezi námi něco děje, snažíme se o tom mluvit. Z rodného Valašska jsem zvyklá na to, že čistý vzduch je základ,“ směje se Lída.

Sašo, vyrostl jste přímo u Vltavy. Vaši zahradu zdobí loď, kterou společně s bratrem už několik let opravujete. Dalo by se říct, že je voda vaším nejmilejším živlem?
Saša: Voda je mojí velkou vášní! Už od dětství jsem si hrával na kapitána, tehdy jsem se tady po Vltavě plavil na takovým primitivním voru z prkýnek. S Lídou jsme to pak povýšili na další level a máme nafukovací kánoj a nafukovací člun s motorem, kterým brázdíme naše pirátský teritorium od modřanský komory až po začátek zbraslavských přehrad. Někdo uspává děti drncáním kočárku, u Rašilovovů je házíme od útlýho věku do člunu a funguje to úplně stejně.

Prý dokonce sníte o vlastní lodi, se kterou byste vyráželi na moře...
Saša: To je pravda. Některé rodiny touží po chalupě v Krkonoších, my po malé lodičce v nějaké krásné rybářské vísce. Zatím si tenhle sen plníme na gumovým člunu na Vltavě. Loď pro mě velmi zjednodušeně symbolizuje svobodu a taky neustálý kontakt s tím úžasným živlem, který mám tak rád. Hlavně otevírá otázku, co vlastně k životu potřebujeme. Protože většina z nás se musí nějak vnitřně srovnat s tím, že má nekonečný touhy, ale ty touhy jsou svým způsobem nadbytečný. Ve skutečnosti nám totiž stačí strašně málo. A přesně tohle vám na té lodi dojde, protože týden v kuse obýváte se čtyřmi lidmi třeba jen osm metrů čtverečních a na začátku si říkáte: „To je všechno? Sem se mám vmáčknout? Tady není víc místa?“ A na konci jste štastný za tu svoji malou postel, kam si večer můžete lehnout a vyspat se. Když vás totiž 24 hodin denně obklopují ty neskutečný živly, kterými voda a vítr nepochybně jsou, všechny zbytečný touhy se najednou smrsknou a zmenší. A plno věcí úplně přestanete řešit. Prostě jste jen šťastný, když si můžete zalézt do podpalubí jako to zvířátko, co se těší na svoji malou noru.

Oba působíte velmi otevřeným komunikativním dojmem. Jste jasní extroverti, nebo máte také chvíle, kdy prcháte daleko od lidí?
Saša: U osobností s tak výraznou extrovertní polohou to asi málokdo předpokládá, ale oba máme velmi vyhraněnou potřebu trávit čas o samotě. A teď nemyslím spolu, ale opravdu každý sám za sebe. I kdyby to mělo být alespoň na pět minut. A myslím, že právě v tom jsme se úžasně našli. Jeden z nás prostě někam na chvíli zaleze a ten druhý to vůbec neřeší. Člověk se pak rád vrací a nemá potřebu mizet na tři dny v kuse neznámo kam.

Pocházíte z poměrně rozdílných poměrů. Lída z velmi početné rodiny z Valašska, Saša z pražských uměleckých kruhů. Jak se tyto dva světy navzájem doplňují a obohacují?
Lída: Ono se v té rozdílnosti dá najít ledacos společného. Za zásadní považuji především to, že naše původní rodiny jsou zvyklé držet pohromadě. Jen každá svým způsobem. U nás to všechno probíhá v trochu větším měřítku, i na té nejmenší neformální oslavě se běžně sejde nejméně šedesát lidí.
Saša: To jsou prostě Valaši. Já si obvykle dělávám legraci z toho, že moje žena pochází z dalekého východu, kam se jede dlouho, předlouho. Vnímáním rodilého Pražáka je to skoro jako byste vyrazili na půli cesty do Chorvatska. Teď samozřejmě přeháním. Ale sledovat ty jejich vztahy, které drží jako helvétská víra a jsou založený na obrovský vzájemný důvěře, je neskutečný zážitek. Je jasný, že čím víc je někde lidí, tím víc existuje potenciálních třecích ploch. O to zajímavější ale je, že jim to ve výsledku funguje, a že drží pohromadě za všech okolností. Tuhle schopnost vnitřního nedotknutelnýho propojení se Lídě podařilo přenést i sem na Zbraslav.
Lída: Já myslím, že klíčem k té naší soudržnosti je říkat si všechno narovinu a zbytečně se necyklit. U nás se prostě neustále čistí vzduch a věci se hýbou. Každý ví, na čem s tím druhým je, a to je podle mě základ.

Rašilovovi o Inlightu

Lída: Spolu s rostoucím zájmem o ekologii se ve mně postupně probudila i touha používat přírodní kosmetiku, obzvlášť když na vás každý večer v divadle plácají ledacos a vy cítíte, jak se pod těmi nánosy vaše pleť nemůže nadechnout. Jako máma jsem se navíc začala mnohem víc zajímat složení toho, co na sebe mažu. Nechtěla jsem, aby mi dítě z obličeje nebo z prsu olizovalo chemii. Inlight jsem objevila celkem náhodou na instagramu. Tehdy mě kromě čistoty všech výrobků zaujalo také to, že v biOrganice pracujete takřka výhradně s reálnými lidmi a ne s modelkami, které jsou vyretušované do poslední pihy. Dneska už si nedokážu představit, že bych měla zahájit den bez čisticího balzámu a tonika, které mě proberou k životu i po té nejnáročnější noci. U Saši jsme začali tím, že jsem mu objednala krém na kruhy pod očima, ke kterým má genetické dispozice, a sám se divil, jak moc se mu to zlepšilo.
Saša: Mně se na Inlightu líbí kromě skvělé funkčnosti především ta čistota a jednoduchost. Právě tyto dva aspekty ve mně vzbuzují důvěru. S trochou nadsázky se dá říct, že můžete vzít jeden produkt, namazat si s ním tělo, usmažit si na něm vajíčko a stejně tak ho bez obav přidat dítěti do koupele.

TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: ADAM LITERA

Celé znění rozhovoru najdete v aktuálním vydání biOrganica magazínu