Když za vesnicí spatříte pole obklopené stromy, ani ve snu by vás nenapadlo, že místní kyprá a úrodná půda ležela ještě před několika lety ladem. Dnes je to ráj barev, vůní a ticha, které přerušuje jen bzučení poletujícího hmyzu. Květiny a další rostliny jsou tu pěstovány zcela přirozeně, takřka bez jakýchkoliv zásahů zvenčí. „Každý den, který stravím na polích a záhonech, se mi potvrzuje, že se musíme naučit především spolupracovat, a to na všech úrovních. Pokud něco postříkám chemií, možná získám krátkodobý zisk, ale v dlouhodobém horizontu přírodní bohatství poškozuji. Na můj vkus se o tom stále ještě málo mluví, ale používáním pesticidů a hnojiv dochází ke kontinuálnímu zabíjení půdy,“ vysvětluje Míla.

K místní půdě máte silnou vazbu. Váš pradědeček na zdejším statku hospodařil s celou rodinou. Co se stalo pak?
To, co bylo v té době obvyklé. V 50. letech je odsud vyhnali komunisté a rodina se musela přesunout do maličkého domku za statkem. Na dřívější majetek tak koukali přes zeď. Po revoluci nám statek a pozemky vrátili v restituci. Nějakou dobu byly objekty v pronájmu, hospodařit jsme na nich začali zhruba před šesti lety. Moje sestra tu pořádá trhy, ve stodole se konají představení... Chceme, aby tady bylo živo a aby se tady setkávali lidé, kteří tvoří a sdílejí dobré věci.

Na rodinných polích pěstujete i ekologické květiny. To musí být pro většinu žen splněný sen.
Práce s půdou mě vždycky silně přitahovala. Možná je to tím, že jsem ze selské rodiny. Kontakt se zemí mi prostě dělá neskutečně dobře na těle i na duši, což jsem vypozorovala už před lety, kdy jsem pěstovala zeleninu. Člověk přišel na pole a kolikrát se necítil ve své kůži, byl nachlazený nebo měl blbou náladu. Stačilo několik hodin hrabání se v hlíně a pobytu mezi rostlinami a hned mi bylo lépe.

Mnoho zemědělců tvrdí, že pěstovat cokoliv bez chemie je takřka nemožné. Vy jste známá tím, že razíte zcela jinou filozofii. Jak vám funguje v praxi?
Pěstování bez chemie rozhodně není utopie. Stačí se podívat z okna. Příroda funguje zcela dokonale sama o sobě. Jde jen o to přestat se do ní vměšovat s pocitem, že vím, co je nejlepší. Naše společnost je nastavena na svádění neustálé války s tím, co nás v našich očích takzvaně ohrožuje. Tyto boje vedeme často nevědomě, na velmi hlubokých úrovních, jsme v tom vychovaní. Přitom je to zbytečný výdej energie a hlavně to dlouhodobě nefunguje. Typickým příkladem je nekonečná válka proti plevelu, slimákům, sedmikráskám nebo pampeliškám v trávníku... Podle mě naše cesta nespočívá v tom, abychom se těmto věcem a jevům vzpírali a snažili se je za každou cenu vymýtit. Naopak je třeba si v sobě tyto věci vnitřně přeskládat. Pokud totiž do zahrady vstupuji s myšlenkou na to, koho tam zlikviduji, vnáším do zahrádkaření zbytečně negativní energii. Já se místo boje snažím soustředit spíše na to, že i ten nejmenší článek v řetězci tu má nějakou důležitou úlohu. Všechno má svůj smysl. Například v případě slimáků lze krásně vysledovat, že se primárně živí „slabými“ kusy rostlin – jejich přirozenou rolí je totiž uklízení. Automaticky jdou po všem, co je nemocné, hnijící nebo umírající. Plevele jsou svým způsobem také léčitelé. Typicky se vyskytují v půdě, která potřebuje nějakým způsobem pomoci – například pcháč roste ve ztvrdlé zemi, kterou svým tlustým silným kořenem pomáhá kypřit. Jakmile je půda kyprá a zúrodněná, pcháč přirozeně vymizí, protože už tam zkrátka nemá žádný úkol.

Dokážete si tento stoický postoj udržet i v případě slimáků?
(Směje se). Jasně, že mi čas od času něco sežerou, ale místo toho, abych je hubila, se spíše snažím do zahrady pozvat ty, kteří se jimi živí. Každý by měl mít v zahradě místo, kde se mohou ubytovat ježci nebo třeba užovky. Slimáci se rádi sdružují ve vlhkém prostředí, proto by kolem záhonů měly být ideálně suché a vysekané zóny, aby si neměli kam zalézt. Když toto řešení selhává, snažím se slimáky sbírat a odnáším je někam, kde nemohou tolik škodit. Ale i tento liberální postoj má samozřejmě svoje limity – nedávno jsme například čelili takové invazi myší, že už nezbylo nic jiného, než naklást pastičky. Člověk by měl být liberální, ale nesmí se nechat sežrat. Teď už tu naštěstí hospodaří kočka, takže se věci vracejí do přirozené rovnováhy.

Co nejdůležitějšího vám práce s půdou dala?
Především obrovskou pokoru ke všemu, co nás obklopuje. Zahradničení nás učí vnímat přírodní cykly a uvědomit si, že většinu věcí nemáme ve svých rukou, že je tady něco, co nás přirozeně vede, co je vyšší než my. A právě tohle vědomí mi přináší obrovskou úlevu. Sama jsem mnohokrát zažila, že když věci nechám plynout v jejich přirozeném rytmu, přinesou mi mnohem větší užitek a hojnost, než když se do nich snažím na sílu vnášet nějaký pseudořád, o kterém se domnívám, že je správný. Příroda sama má svůj řád, ale úplně jiný, než si myslíme, nefunguje na principu jedna plus jedna rovná se dva.

Jakým chováním podle vás můžeme půdě, potažmo celé přírodě, nejvíce prospět?
Ono je to v dnešní době už trochu zprofanované téma, ale určitě jsou ze všeho nejdůležitější naše spotřebitelské volby. Nejen ty týkající se potravin, ale také oblečení a dalších segmentů. Naše země si totiž bohužel nese komunistické dědictví. Na půdě tak většinou hospodaří lidé, kteří k ní nemají žádný vztah a usilují pouze o to, jak z ní vytěžit maximální zisk. Je proto třeba hledat protiváhu a podporovat malé zemědělce, kteří hospodaří s láskou a snaží se půdu zúrodňovat. Jako skvělé řešení se mi zdají tzv. KPZtky (komunitou podporované zemědělství, pozn. redakce), kde nakupujete přímo od drobného zemědělce. Není tam žádný prostředník v podobě dalších obchodů nebo supermarketů. Za určitý členský poplatek získáte lokální jídlo, které je pěstováno ekologicky a s láskou.

V případě jídla začínáme být jako společnost uvědomělejší, mnoho lidí ale podle mě netuší, na jakých principech funguje většina běžných květinářství.
Většina květin v běžných květinářstvích nebo supermarketech je z dovozu – nejčastěji z jižní Ameriky nebo Afriky, kde jsou obvykle pěstovány bez ohledu na půdu, přírodu i lidskou důstojnost. Při jejich produkci se používá velké množství umělých pesticidů, dochází tak k obrovské devastaci životního prostředí. Tamější pracovníci mnohdy nemají k dispozici ochranné prostředky, jsou tak vystaveni extrémní zátěži v podobě chemikálií. Vnímavější pozorovatel si všimne, že květiny z takové produkce jsou vlastně polomrtvé, trochu nadneseně by se dalo říct, že „nezáří“. Rozhodně nevyzařují to, co třeba květiny ve volné přírodě. Navíc sem cestují tisíce kilometrů letecky, už jen tím po sobě zanechávají obrovskou ekologickou stopu. Když si tohle člověk uvědomí, obvykle nemůže mít z takových květin příliš velkou radost. Mým cílem bylo hodit do místních stojatých vod kamen a trochu tu hladinu rozčeřit. Ukázat, že to jde i jinak. Moc mě těší, že v posledních letech přibylo tolik lidí, kteří se do ekologického pěstování květin také pouštějí. V Praze moc fandím GreenDecoru, u Tábora je projekt Kveteto nebo Řezanka na jižní Moravě u Znojma.

TEXT: Eva Karlasová
FOTO: Martin Goga a archiv Kytek od potoka

Chcete vědět, kam za ekologicky pěstovanými květinami? Klikněte ZDE.

Celé znění rozhovoru najdete v připravovaném čísle podzimního biOrganica magazínu.