Pomáháte lidem zprostředkovat nové vhledy do životních situací. S čím se na vás obracejí nejčastěji?

Nejvíc řešíme partnerské vztahy. Lidé za mnou obvykle přicházejí s tím, že jsou z nějakých důvodů nespokojení, a já vždycky zkoumám, co přesně to v jejich pojetí znamená. Hodně z nich pak zjistí, že to nejsou schopni blíže identifikovat, protože vůbec nejsou v kontaktu sami se sebou. Vnímají nespokojenost, ale necítí své skutečné potřeby. A pokud ano, neumí o nich otevřeně mluvit. Snadno pak sklouzávají do vztahů, které jsou plné domněnek, nenaplněných očekávání a manipulačních her. Takové vztahy vytvářejí dva zdánliví dospělí, ale ve skutečnosti je to bojiště, na němž se utkávají dvě zraněné děti válčící o pozornost. To pak snadno vede k sérii naschválů, nedorozumění a nepochopení, která jen prohlubují staré bolesti.

Většině z nás bude tento scénář znít celkem povědomě. Otázka je, co s ním můžeme dělat?

Univerzální rada určitě neexistuje. To je jako kdybyste přišla s tím, že vás bolí hlava, a chtěla nějaké instantní řešení – důvody té bolesti přitom mohou být nejrůznější od toho, že máte nádor na mozku, někde jste se bouchla nebo prostě jen málo pijete. V případě obtíží ve vztazích mi přijde nejrozumnější cesta kvalitní psychoterapie a dalších doprovodných metod, které nám pomohou srovnat si věci v hlavě a pojmenovat to, co nás tíží. Díky ní se lépe seznámíme s tím, co se nám stalo. Podíváme se na náš jedinečný příběh a zraněnou vnitřní část nás samých. Postupně se s ní naučíme zacházet tak, aby nás ve chvílích krize a silných emocí totálně nepřeválcovala. To, že je zrovna u válu, poznáme podle nutkání si věci vynucovat, případně se úplně zbytečně urážet. Ve chvílích, kdy potřebujeme jakékoliv dokazování nebo prokazování naší hodnoty, nemůže docházet k opravdovému „vztahování se“. V takové situaci prostě není pro vyrovnaný vztah dvou dospělých místo.

Psychoterapie bývá zdlouhavá, dnešní doba navíc nabízí mnoho zkratek a instantních řešení v podobě „zázračných kurzů a terapií“. Co si o nich myslíte?

Vždycky říkám, že můžeme někam dojít pěšky, nebo si vzít auto. Takže ano, rychlejší cesty jsou. Hodně lidí sahá například po kvantových terapiích, ale každé instantní řešení s sebou nese rizika, že vtrhneme do dveří, které jsme ještě nebyli připraveni otevřít. Takže já jsem vždycky opatrný, když se něčeho chceme zbavit příliš rychle nebo příliš snadnou cestou. Pseudořešení snadno mohou vést k retraumatizaci. Pro neznalé proklikneme na definici

Sám už jste během svého života prošel lecčím. Prozradíte, jaké metody provázely vaši osobní cestu k uzdravení?

Ono je důležité říct, že ta moje cesta ještě není ani zdaleka u konce. Všechen svůj vnitřní „materiál“ neustále prozkoumávám a jsem s ním v pravidelném kontaktu. Ale jen pro představu – během uplynulých deseti let jsem absolvoval zhruba 400 sezení u psychoterapeuta, prošel jsem mnoha hodinami holotropního dýchání, mám za sebou výlety do Peru, každodenní hodinové meditace, cvičení čchi-kungu… Zkrátka se nacházím v neustálém procesu objevování toho, kdo jsem a co si sem nesu za bohatství. A snažím se s tím bohatstvím naložit jinak, než sledováním Růžové zahrady a nákupy v Kauflandu (směje se). Jakmile si dovolíme vylézt z té zdánlivě malé rokle, do které nás systém cíleně tlačí, objevíme před sebou poměrně rozsáhlý avatarský svět plný fascinujících možností.

Co vás motivovalo k tomu, abyste se začal dívat dál a zkoumat svět za hranicemi téhle rokle?

Mně nikdy nestačilo to, co mi o životě říkala máma s tátou nebo paní učitelka na základce. Odmalička jsem filozofoval a automaticky jsem si vybíral kámoše, kteří taky takhle mudrovali. A když pak před dvaceti lety četl knížku Alchymista od Paula Coelha, naprosto mi učarovala. Začal jsem od tohoto autora číst další a další knihy. Pak jsem narazil na kineziologii a následně jsem vyzkoušel snad všechny alternativní metody, které existují, od kyvadla až po čtení z aury. Narazil jsem samozřejmě na plno šarlatánů, ale byli mezi nimi i ti, kteří opravdu něco uměli a měli nějaké dary. Pak jsem se postupně dostal až k lidem, kteří pracovali s konkrétními výukovými programy. Dalo by se jim říkat zkušení mentoři a každý z nich měl trochu jinou metodu. Nejbližší mi byl systém kladení otázek, jejichž prostřednictvím se postupně víc a víc otevíráte, začínáte pronikat sám do sebe a nahlížíte do toho, co ve vás je. Tyhle otázky jsem pak používal během trénování karate a najednou jsem zjistil, že bych mohl tento přístup předávat dál třeba formou přednášek.

Zmínil jste celou řadu různých metod. Všímám si, že častou pastí osobního rozvoje bývá přeskakování z jedné terapie na druhou a potřeba tzv. neustále „něco řešit“, zatímco člověku uniká to důležité v podobě reálného života. Dá se tomu nějak vyhnout?

Já jsem byl dlouhá léta přesně takový spirituální turista, ale poctivý (směje se). Časem se to nějak vytříbí a přirozeně odpadnou věci, které k vám nepatří. Něco ve vás si zkrátka udělá jasno, jako by vaším systémem proběhla taková obří Anakonda a nekompromisně pohltila to, co už ve vašem životě nemá místo. Postupem času inklinuji k větší a větší jednoduchosti. A místo nejrůznějších metod a postupů ve mně krystalizuje spíš úplně obyčejná touha být v ryzím autentickém kontaktu se životem a nechat ho skrz sebe téct. Nakonec pak zjistíme, že nás to plynutí a vnitřní moudrost přirozeně vede tam, kde je to pro nás dobré a kde jsme doma. To jen naše ego se bouří a má pocit, že pořád nejsme dost, a že je třeba nás nějak opravovat a vylaďovat.

Na kolik procent se vám takové plynutí daří?

Jak kdy. Někdy jsem úplně zoufalý a nechávám se pohltit tím, čím mě vytrvale zásobuje moje mysl. Dalo by se to připodobnit k nějakému pracovnímu táboru, kterému velí opravdu ostrý důstojník a neustále vás šikanuje, poroučí vám a nějak vás organizuje. Navíc v sobě mám jako každý Blíženec mnoho různých tváří, které se ve mně celkem pravidelně střídají. Ale v zásadě se neustále snažím kultivovat tohle spojení (ukazuje si na srdce a na hlavu, pozn. redakce). Myslím, že zejména pro muže žijící v dnešní společnosti je hodně důležité si spojení se srdcem neustále připomínat a nenechat se vcucnout pouze tím, co po nás chce hlava. Pak totiž přestáváme cítit své tělo a používáme ho jen jako dopravní prostředek.

Právě muži se na vás často obracejí s prosbou o pomoc. Co je nejvíc trápí?

Chlapům hodně chybí kromě autenticity především iniciační rituály, ze kterých logicky pramení nejen vnější, ale především hluboká vnitřní síla. Od rané puberty má navíc drtivá většina z nich neomezený přísun porna, což do značné míry formuje jejich přístup k sexualitě i k opačnému pohlaví. On-line sexuální zážitky jsou pro ně snadno k mání. Nikdo jim neklade odpor, nemusejí respektovat ničí přání, ani hranice a navíc se jim nabízí nekonečná variabilita. Reálný vztah se skutečnou ženou není ani zdaleka tak jednoduchý a vyžaduje mnohem větší úsilí. Když na to v praxi narazí, mají tendenci rychle se stáhnout a utéct zpátky do svého on-line světa. Dospělí chlapi, kteří to nevzdali, se mnou pak hodně řeší právě partnerské vztahy.

Už jsme to trochu nakousli na začátku, ale co je současná partnerství největší výzvou?

Problémem většiny párů je především správná komunikace – mnohdy neumíme jeden druhému naslouchat. De facto se neslyšíme. Klíčové je také pochopení toho, že muži i ženy mají své nezávislé světy, do kterých by měli mít pravidelný přístup. Chlap prostě potřebuje čas od času zalézt do nějaké svojí „jeskyně“ a poslední, co si přeje, je sdílet tenhle prostor se ženou. Stejně tak ona má svoje kruhy, kterým vládnou úplně jiná pravidla a principy. Právě tolerance vzájemných odlišností je naprosto klíčová. Jak už jsem říkal na začátku, většina z nás si táhne nějaké hluboké zranění z dětství, které pak předáváme dalším generacím. Zranění vychovávají další zraněné. Pokud chceme být dobrými rodiči, musíme začít u sebe. Mít vůli i odvahu prozkoumat svoje témata a postupně se osvobozovat ze sevření deformujících vzorců. Jakmile aktivujeme vlastní citlivost, automaticky se zvýší i míra naší empatie. Pak už nikdy neřekneme dítěti vztekajícímu se v supermarketu: „Odcházím a nechávám tě tady.“ Ono totiž na rozdíl od nás bere vše, co vypustíme z úst, smrtelně vážně. Taková informace v něm zanechá hlubokou stopu, kterou si s sebou odnese do dospělosti. A nemá-li to štěstí, že by na sobě v dospělosti zapracovalo, bude podobné šrámy způsobovat dalším generacím. Z toho vyplývá, že čím více na sobě každý z nás zamaká, tím bude svět zdravějším a šťastnějším místem.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pavel Moric: vaše potřeby jsou důležité!

„Pokud bych mohl mít na závěr jedno přání, přál bych všem, aby si před každým rozhodnutím položili otázku: Jak by se v této situaci zachoval člověk, který se má doopravdy rád? A ruku na srdce, tahle výzva je mnohem důležitější pro ženy než pro muže. Právě ony mají tendenci upozaďovat své potřeby na úkor všech ostatních a jen málokdy se dokáží za všechnu tu námahu ocenit. Mnohdy navíc nejsou zdravě náročné na svoje partnery a teď to rozhodně nemíním jako pobídku k tomu, aby si ženy zbytečně stěžovaly. To vůbec. Spíš by měly mužům dávat nějaké zdravé a inspirativní impulzy. Je totiž třeba nezapomínat na to, že kvalitu služby určuje náročnost zákazníka.“

Více na: pavelmoric.com

TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: JIRKA MOTEJL, UNSPLASH.COM A PEXELS.COM