Po velké vlně ohlasů se Ridina rozhodla založit osvětovou platformu Moje tělo je moje, která se snaží vést ženy i muže k zamyšlení. Mimo jiné třeba nad tím, proč bychom od vzhledu neměli odvozovat naši lidskou hodnotu, ale vnímat ho spíše jako jeden z dílků mozaiky, z níž se naše osobnost skládá. Jak o vzhledu mluvit s dětmi a dospívajícími? A existuje v dnešní době něco, co by se dalo nazvat jednotným ideálem krásy?

Ridino, pracujete s pojmem body neutrality. Jak si ho vysvětlujete?

Body neutrality je mi bližší než body positivity. Každopádně obojí jsou pojmy, které se používají, aniž by byly jasně definované. Body positivita se obecně používá ve smyslu toho, že všechna těla jsou krásná, všichni jsme krásní. Ale já osobně si myslím, že to tak není. Někdo je krásný, někdo není, někdo víc, někdo míň. Navíc je to úplně subjektivní, každý máme jiný vkus, přitahuje nás něco jiného.
Vzhled je prostě jedna z vlastností, kterou máme, ale každý člověk je mozaikou dispozic a kvalit. Proč by zrovna jeden z těch střípků měl určovat hodnotu člověka? Tuhle myšlenku se snažíme v rámci platformy Moje tělo je moje vnášet do debaty týkající se vzhledu.

Jak vlastně vznikl nápad založit iniciativu Moje tělo je moje?

Platforma vznikla organicky po odvysílání podcastu Sádlo. Tohle téma jsem se rozhodla nabídnout Českému rozhlasu ve chvíli, kdy jsem začala sbírat rozhovory pro stejnojmenné představení a zjistila jsem, jak velké téma to je. Najednou jsem kolem sebe měla plno příběhů žen nejrůznějšího vzhledu od hubených přes štíhlé po tlusté, které řešily totéž: měly pocit viny, že neodpovídají ideálu krásy. Já jsem o tématu začala mluvit z pozice člověka, který měl od dětství nadváhu a vnímal, jak je to něco, co vás v různých ohledech stigmatizuje. Nechtěla jsem v tom představení ale mluvit jen o sobě, zajímaly mě další příběhy. Vypustila jsem na sítě výzvu, že hledám ženy, které by byly ochotné mluvit o tom, jak do jejich života zasáhlo to, že mají podle okolí na těle nesprávné množství sádla.

A spustila se lavina. Dají se pojmenovat hlavní oblasti, kterých se narážky týkají?

Podcast jsme rozdělily do následujících kapitol: dětství, partnerství a sexualita, těhotenství a mateřství, ideál krásy, když už nenávist k vlastnímu tělu přejde až do nemoci, a sebepřijetí. Vlna ohlasů na podcast byla obrovská. A tak jsem se rozhodla, že chci přispět k tomu, aby se situace začala měnit. Na základě toho vznikla osvětová platforma Moje tělo je moje.

Setkávají se s body shamingem, stručně řečeno nežádoucími narážkami týkajícími se vzhledu, častěji ženy?

Když se podíváme, jak je definované ženství a mužství v tradičním diskurzu, u ženy je vzhled určitě důležitějším parametrem. Pokud je muž hezký, je to fajn, ale obvykle jsou u něj důležitější další vlastnosti – síla, výkonnost, schopnost zabezpečit rodinu, možná schopnost nepropadat emocím. Žena bývá v pohádkách krásná princezna a muž statečný princ – je to zjednodušené a schematické, ale něco to vypovídá o tradičních genderových rolích. Vyplývá z toho, že na ženu se klade větší tlak, aby splňovala vzhledová kritéria, tím pádem se jí body shaming týká víc. Ale neznamená to, že muži jsou toho ušetření. I oni nám píší, zažívají svoje témata a příběhy, často ohledně výšky, množství vlasů, svalů, velikosti penisu. Také jim to způsobuje nejistoty, nebo se dočkali surových komentářů.

Existuje vlastně ještě ideál krásy, nebo už jsou hranice rozvolněné?

Určitě ano. I když definice není pevně daná a každý si pod dokonalou krásou může představit něco jiného. A liší se to napříč kulturami a regiony. Asi se shodneme, že v Česku, potažmo v Evropě, je žena považovaná za krásnou, když má hladkou pleť, pravidelné rysy v obličeji, štíhlou postavu, a podobně. Jinde se to může výrazně lišit. Když jsem pobývala v Ghaně, byla jsem překvapená, že jako ideální je vnímaná mnohem plnější postava. Dokonce tam prodávají v lékárně posilovače apetitu, takzvané Apetite Enhancers, které zvyšují chuť k jídlu, protože si ženy chtějí zakulatit tvary. Nutno ale říct, že masová média a celková propojenost světa způsobuje, že se i představa o kráse sjednocuje. Zároveň v posledních letech výrazně přibylo zobrazování nemainstreamových těl. Ozývají se hlasy, že lpění na hubenosti modelek způsobuje spoustu problémů, poruch příjmu potravy a podobně. Najdou se však i tací, kteří zobrazování těl v jejich rozmanitosti označují za propagaci obezity. Je to celé dost komplikované.

Zmínila jste, že chcete být osvětovou platformou. S tím souvisí vaše workshopy pro školy. Jak jsou postavené?

Po roce a půl příprav jsme teď spustili workshopy pro děti na druhém stupni základních škol a na středních školách. Budou to dvě setkání. Na prvním se zaměřujeme na formulaci pravidel bezpečné sociální interakce a komunikace. Naše základní teze jsou následující: Směrem k ostatním – každý člověk si zaslouží respekt bez ohledu na to, jak vypadá. Směrem k sobě – za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám jiných lidí. A následující druhé setkání je pak zaměřené na další otázky s tím související. Nelíbím se sama sobě, co mám dělat? Na sociálních sítích vypadá všechno dokonale….

Jak na to jdete prakticky?

Naše workshopy jsou interaktivní, volíme hry a různé neinvazivní techniky, abychom téma otevřeli a vznikla debata. Chceme, aby si děti a studenti ty důležité principy pojmenovali v průběhu setkání sami.

Poradíte, jak vlastně s dětmi a dospívajícími na téma tělo empaticky komunikovat?

Nejsem terapeut ani lektor komunikace, můžu mluvit jen za sebe jako matku tří dětí. Mám pocit, že určité pochybnosti ohledně vzhledu řeší každé z nich. Je to běžnou součástí procesu, kdy děti zkoumají, kým jako lidé jsou. Přirozeně se srovnávají s ostatními i s mediálními obrazy, které vidí kolem sebe. To, jak s nimi o tom komunikovat, je pro mě jako pro rodiče výzva. Určitě se snažím dávat prostor, netlačit je do své pravdy, vyhnout se komentářům typu: co ti to tady narostlo, nebo naopak: ty málo jíš. Spíš se dětí zkouším ptát, jak se cítí, dát jim prostor, aby si samy pojmenovaly svoje pocity. Dát jim najevo, že v tom nejsou samy, že jsem připravená se s nimi o tom bavit, dát jim podporu a pokud chtějí, hledat s nimi řešení.

Prozradíte, jaké další aktivity v Moje tělo je moje chystáte?

Máme za sebou čerstvou spolupráci s O2 – spoluvytvářeli jsme s nimi jejich kampaň proti body shamingu. Aktuálně můžete v Praze až do 22. listopadu vidět výstavu venkovních velkoformátových fotografií – bude putovat ze Smíchova přes Náměstí Míru až na Náměstí Republiky. Ukazuje portréty lidí a to, s jakými hejty na své tělo se setkali, a jak se s tím vyrovnávali. Příští rok bychom rádi rozšířili workshopy do škol i pro děti na prvním stupni, protože problém skutečně začíná tam. Na příští rok máme řadu plánů. Sledujte naše stránky! Velkou otázkou jsou finance – na těch to samozřejmě stojí i padá. Budeme vděčni za každou podporu na Darujme.cz. Moc rádi bychom taky navázali spolupráci s partnerem, který náš vliv vnímá jako důležitý, měl by zájem se s námi spojit a podpořit náš hlas ve veřejném prostoru.

Kdo je Ridina Ahmedová?

Zpěvačka, performerka a autorka s česko-rusko-židovsko-súdánskými kořeny. Mimo jiné vytvořila pro ČRo Radio Wave podcast Sádlo zabývající se tlakem na ženský vzhled, který vzbudil společenskou debatu a stal se jedním z nejposlouchanějších pořadů v historii stanice. V návaznosti na podcast vznikla platforma Moje tělo je moje upozorňující na problém body shamingu.

TEXT: ANETA ŠAFEROVÁ
FOTO: PETRA MANDOVÁ, UNSPLASH.COM, PEXELS.COM, NILA.CZ