Patříš do generace, která bývá občas definována jako zhýčkaná, „přetechnizovaná“, odpojená sama od sebe. Jak to vnímáš ty?
Dnešnímu člověku proběhne hlavou zhruba pětasedmdesát tisíc myšlenek denně. Na začátku dvacátého století to mohlo být klidně desetkrát míň. To samozřejmě může na někoho vytvářet tlak, ale záleží jen na nás, zda mu podlehneme nebo ne. Určitě cítím tendenci naší generace vyhledávat krátkodobé uspokojení, určitou formu rauše. Ve vleku instantního uspokojování jsme schopni vstávat a usínat s mobilem a nevědomky přehlušovat svůj vnitřní svět honbou za lajky a všelijakými dalšími závislostmi. Snažíme se život polapit a zastavit ho. Život je ale konstantní změna. Na druhé straně naštěstí roste počet lidí, kteří přestávají přírodu takto ignorovat, nejsou lhostejní. Přijde mi, že velká část naší generace vnímá hluboký význam lásky a laskavosti, jakožto nejdůležitějšího tvůrčího prvku celého Vesmíru. Je cítit, že jsme mnohem menší individualisté a čím dál víc si uvědomujeme to, že jsme všichni navzájem propojeni. Stále více lidí se samo sebe ptá: Co je mým darem? Jaká je moje unikátní vibrace? Jaký je můj jedinečný tón a jak ho mohu co nejlépe rozeznít tak, aby přispěl k celkové harmonii? Úkolem člověka je rozkvést. Proto bych si moc přál, abychom pěstovali harmonii a sounáležitost oproti závislosti.

Čím podle tebe přispíváš k celkové harmonii ty? 
Tím, že dělám vše, jak nejlépe dovedu a snad tím nikomu neubližuji. Miluji život v jeho rozmanitosti a jsem opravdu šťastný, že jsem součástí tohoto nekonečného proudu vědomí, které nemá začátek ani konec. Prostě je. 

Vždy jsi pociťoval štěstí z toho, že tady můžeš být?
Vždycky určitě ne. Nikdy jsem neměl vyloženě deprese, byly to spíše takové nepříjemné stavy odklonění se od sebe samého, kdy jsem se kolikrát přistihnul, že místo na život kladu spíše důraz na nějakou svojí roli. V prváku na herectví to vyústilo ve velké bolesti zad. Dalo by se říct, že mi celkově nebylo dobře na světě. Byl jsem hodně v pasti strachu a nedokázal jsem se z ní vymanit. Spouštěčem všech negativních pocitů a bolesti byla především velká neláska k sobě a tehdejší neschopnost definovat, co to to „sobě“ či „já“ vlastně znamená.

Co ti nejvíc pomohlo se z této fáze dostat?
Důvěra v život. Důvěra v lásku před strachem. Důvěra v lidi. Taky se mi vybavuje věta od buddhistického mnicha Tsewanga Norbu Viveka, ke kterému mě přivedl můj známý Ladislav Krapek. Tsewang říká: „Každé teď je experiment.“ Určující pro mě byla také ceremonie s ayahuascou, kterou jsem absolvoval loni v létě a která mě utvrdila v určitém náhledu na život. Najednou získaly věci, které jsem znal z knih, svůj konkrétní obsah. Zapadly do sebe.

Znám lidi, kterým tato zkušenost život spíše zkomplikovala. Neměl jsi strach?
Měl. Obrovský. Moje máma mi těsně před tím, než jsem odjel, volala a byla na mě kvůli tomuhle rozhodnutí strašně naštvaná. Bála se a chtěla mi to rozmluvit. Já jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem si vypnul mobil a přijel jsem na místo ceremonie o pět hodin dřív, abych si udělal jasno v tom, zda lidem, kteří mě povedou, důvěřuji. A ukázalo se, že ano.

Co přesně se s tebou po požití ayahuascy dělo?
První půl hodinu nic a pak mi hlavou začaly vířit nejrůznější surrealistické obrazy jako od Salvatora Dalího. Nevnímal jsem je zvenčí, bylo to spíš jako kdybych do nich vstoupil. Chvílemi byly ty vize opravdu hrůzostrašné. Naštěstí jsem pak pochopil, že jsem s ayahuascou nepřišel bojovat, že bude mnohem lepší důvěřovat a poddat se moudrosti, která mě převyšuje. V ten moment ustoupil veškerý strach do pozadí a já se rázem dostal do prostoru naprosté vděčnosti a lásky, kde nic není dobře ani špatně. A nic v našem životě není chyba. To znamená, že nemá jakýkoliv smysl snažit se měnit minulost, do které se ve svých myšlenkách všichni tak často vracíme. Ona přitom žádná minulost ani budoucnost svým způsobem neexistuje, obě jsou totiž obsažené v přítomnosti. 

Jak by vypadal ideální svět podle Šimona Biliny?
V takové realitě bychom si všichni uvědomili, že nemusíme nikomu odevzdávat svou osobní moc. A že můžeme do světa svobodně vnášet to, čím opravdu jsme. Náš jedinečný dar, který nebude nijak zakalený strachem z toho, že musíme zapadat do nějakých tabulek, čísel nebo šablon. Taková realita by nebyla živena neustálými obavami, ale tvořivou energií, harmonií, láskou a radostí z toho, kdo jsme a proč jsme sem přišli. Jsem si naprosto jistý, že každý z nás má osobní sílu změnit svůj život. Klíč je v tom stát se opět plně vědomými bytostmi a přibližovat se zpátky k přírodě na všech úrovních, protože právě v přírodě je obsaženo úplně všechno. Jakmile cítím potřebu, jdu do přírody, kde se zpátky napojuji na Zdroj, na Boha, na Záměr... Každý, ať si to nazve, jak chce. Vždy si tam uvědomím, že ať se děje cokoliv, je to v pořádku.

Tvoji rodiče jsou lékaři. Jak se potkává racionální svět medicíny s tvým, na první pohled hodně intuitivním, vnímáním reality?
(Směje se) To je samozřejmě velké téma. Doktory u nás totiž nejsou jen máma s tátou, ale i babička s dědou. I u mě se tedy tak nějak automaticky předpokládalo, že budu mít vlastní ordinaci. Já jsem byl ale odmalička fascinován úplně jiným pojetím vesmíru, než tím racionálně nalajnovaným. Táhlo mě to spíš k opačnému extrému.

Místo lékařské ordinace se nakonec pohybuješ ve světě herectví a modelingu – profesích zásadně určovaných fyzickým vzhledem. Co pro tebe znamená krása?
(Přemýšlí). Krása je přímo závislá na pozorovateli a to v jaké úrovni vědomí jsme schopni krásu vnímat. To, jaký je náš vnitřní svět, se zrcadlí v tom, jak vypadáme a jak působíme na ostatní víc, než cokoliv jiného. Je-li náš vnitřní svět harmonický, klidný a láskyplný, tedy řekněme krásný, i my budeme opravdu krásní. Přál bych každému, aby v sobě našel potenciál objevovat krásu v tom, že bude kultivovat své prožívání a svou osobní zkušenost místo toho, aby si nechal zvětšit rty či nastřelit obočí.

--------------------------------------

Kdo je Šimon Bilina?
Když jsme letos v létě hledali ženicha do biOrganica svatebního speciálu, padl intuitivní výběr na mladého herce Šimona Bilinu. Ten nám posléze mezi řečí prozradil, že zrovna natáčí film Generál, ve kterém ztvárňuje roli sochaře Bohumila Kafky. V takové chvíli vám dojde, že náhody neexistují – právě ve vile po tomto slavném sochaři totiž biOrganica sídlí.

Šimon letos končí studium činoherní herectví na brněnské JAMU. Hostoval například v Národním divadle Brno a nyní v ABC v Městských divadlech pražských v inscenaci Vojna a Mír, která bude mít v září premiéru. Zpívá s 25členným bigbandovým uskupením Blue Orchestra. Hraje a skládá v kapele 440 Hc. Kromě mnoha jiných aktiviit připravuje hudební projekt se známým českým hudebním producentem Lukášem Chromkem a píše hudbu i k divadelním projektům.

TEXT: Eva Karlasová
FOTO: Terezie Šviderová

Za zapůjčení oblečení na focení děkujeme Prague tailor, více na: prague-tailor.cz