Svým vystupováním naplňujete jedno ze základních hesel firmy biOrganica, které zní Noste svoji tvář. Ve vašich kurzech zaměřených mimo jiné na vědomou komunikaci a vztahy často zaznívá slovo autenticita. Jak se k ní společnost zvyklá žít schovaná za různými maskami a strategiemi může dostat?

Postupně. Společnost je složená z jednotlivců, takže čím víc bude autentických jednotlivců, tím laskavější bude celá společnost. V historii pro nás bylo hlavní prioritou přežití, a když nám jde o život, tak jsme v adrenalinu a neřešíme, jak se cítíme a co bychom chtěli, prostě se musíme přizpůsobit krizovým okolnostem.

Díky adaptačním strategiím na přežití, jako je útěk, boj, zrada, schopnost vydržet cokoliv za každou cenu a tak dále, přežil náš rod, a tak tyto strategie stále považujeme za výhodné, i když už v krizové situaci nejsme. Pořád se tedy přizpůsobujeme okolnostem, jako by šlo o život, a netvoříme si svůj život na základě své jedinečnosti.

Nyní žijeme poměrně dlouhou dobu v míru a hojnosti, takže máme kapacitu na to zabývat se svými pocity a emocemi a pátrat, kdo jsme, kým bychom chtěli být a odkud a kam kráčíme. Autenticita pro mě je, když prožívám a chovám se podle toho, jak to skutečně cítím, a ne podle toho, jak jsem se v dětství naučila, abych přežila.

A co nám takové zaměření přinese?

Umožní nám to prohlédnout si programy prožívání a chování, které jsme získali v dětství od blízkých dospělých, a uvědomit si, jaké strategie přežití jsou funkční, jako třeba schopnost spolupráce, schopnost zajistit potravu a chceme si je nechat, a které už nejsou aktuální, protože už nejsme bezmocné děti a máme možnost postarat se o své potřeby. Tím pádem přestaneme opakovat vzorce svých rodičů a můžeme si tvořit vlastní cestu.

Této velké změně ve vnímání sebe sama říkám ukončení role oběti. Protože už nejsme jenom oběť okolností, ale stáváme se aktivními tvůrci. Ukončení role oběti neznamená, že budeme bezohlední sobci a nebudeme ochotni se přizpůsobovat okolí, ale budeme si vědomi toho, co nám za co stojí. Budeme si vědomi souvislostí.

Zároveň roli oběti neukončujeme tak, že se snažíme zařídit, aby se nám již nikdy nestalo nic nepříjemného. Toho ani není reálné dosáhnout, protože vládu máme pouze sami nad sebou a život nenaplánujeme.

Roli oběti ukončujeme tím, že se k nepříjemným situacím nestavíme jako chudáčci, kterým se stala křivda nebo smůla, ale snažíme se zjistit, jak jsme si tu situaci vytvořili, jaké naše iluze nás do ní dostaly a co se na tom můžeme naučit. A co můžeme změnit.

Třeba je jasné, že pokud chci být matkou, moje potřeby nebudou několik let mou prioritou a pár let se moc nevyspím, ale za tu mateřskou lásku, kterou mohu prožívat, mi to stojí.

Je ale zajímavé, že spousta žen je často v roli oběti, ať už se rozhodnou jakkoli!

Role oběti je náš návyk, jak prožívat situace z dětství, na které jsme neměli vliv – jak na bolestivé události, které se nám staly, tak na nedostatek lásky a potvrzení naší hodnoty. Neexistuje nikdo, kdo by si z dětství neodnesl nějaký šrám na duši. Naše společnost je plná zraněných dětí v dospělých tělech. U mužů se zranění projevuje jinak než u žen. Jakože kluci nepláčou a že všechno musí zvládnout sami, jinak se to nepočítá, a že musím všechno vydržet, abych byl silný… Moc hezky je to ukázané v dokumentu Moudrost traumatu Gábora Matého, který všem doporučuji. Je to velká úleva uvědomit si, že jsme všichni nevinní, že nikdo nic nedělá schválně a že v tom jsme všichni na jedné lodi. Týká se nás to všech.

Asi jen málokdo dělá věci schválně špatně. Většina lidí by ráda byla mnohem lepší, laskavější, odvážnější a příjemnější, kdyby jim to v danou chvíli šlo. A přesto za tyto – z našeho pohledu – špatné reakce nemáme rádi nejen své blízké, ale ani sami sebe. Co s tím?

Vědomí toho, že ve skutečnosti jsme úplně všichni nevinní, je velmi důležité, protože nikdo z nás v dětství nic neudělal schválně proto, aby byl zraněn, a ti, kteří nás zraňovali, to taky neudělali schválně. Všichni jednali nejlíp, jak v dané chvíli uměli, vzhledem k tomu, co oni zažili, jaké mají představy o světě, o sobě a o své sebehodnotě, co se jim stalo v jejich dětství. To je právě to transgenerační trauma, o kterém také moc hezky mluví Gábor Maté.

Všechny naše adaptační kompenzační strategie jsou spuštěné naší představou o naší nedostatečné hodnotě a pocity viny, že takoví, jací jsme, jsme nedostateční, a proto se k nám někdo choval nehezky. Ale protože kontakt s vlastním zraněním je bolestivý, tak se mu snažíme vyhnout, vytěsňujeme svoje nepříjemné pocity a obklopujeme se věcmi a lidmi, abychom nemuseli sami sebe cítit.

Jak ještě se takový dospělý vedený dětským zraněním projevuje a má nějakou šanci se změnit?

V partnerství třeba tak, že bojujeme o jednu pravdu a neskládáme úhly pohledu. Zpětnou vazbu vnímáme jako ohrožující naši nízkou sebehodnotu a bráníme své představy o sobě a o světě. A bráníme je za každou cenu bez ohledu na následky. Jsme pořád v iluzi, že bojujeme o život, přestože třeba řešíme, jak si zorganizujeme prázdniny nebo kam budeme dávat máslo. Protože nám nikdo neřekl, jak se naučit s pocity a emocemi komunikovat ve svém vnitřním světě.

Všichni potřebujeme to, čemu já říkám vnitřní komunikace. A z téhle vnitřní komunikace velmi radikálně vyplývá to, jak se projevujeme v komunikaci vnější. To, jak komunikujeme s ostatními lidmi, ovlivňuje kvalitu našich vztahů. A jelikož vztahy, které vytváříme, tvoří náš život, tak skutečně jde o život!

Ve skutečnosti neustále hrajeme své vnitřní dětské hry. Proto je v poslední době takový zájem o terapie a semináře sebepoznání, protože chceme tu tíhu odložit, pocítit úlevu, nadechnout se a žít i radost. A to je cesta k autenticitě.

Jenže mám pocit, že všichni pořád něco studujeme, hledáme, zvědomujeme, vytváříme plány a vision boardy. Jak to, že jsme často tak mimo?

Každý člověk má svůj jedinečný příběh a svoje potřeby. A není to tak, že si jednou sednu na hodinku, napíšu si na papírek pro a proti a mám to hotový, ale to zvědomování potřeb se děje celý život, protože my i naše potřeby se celý život vyvíjíme. Jiné mám v pěti, v deseti, v padesáti… Dokonce i v průběhu dne.

Smyslem cesty sebepoznání není si nastavit, jak to má být, a toho dosahovat, ale naučit se sama se sebou komunikovat tak, abych měla informace o sobě a o svých potřebách. A ty informace nám přinášejí pocity a emoce a intuice. Cítění. Takže potřebujeme rozvinout citlivost vůči sobě, vůči svému tělu. Mysl občas blafuje, ale tělo vždycky ví. A když už vím, co se ve mně odehrává, tak mohou nastoupit nástroje vnější komunikace, jako je správné načasování a forma, transparentnost, nastavení hranic… Pak se nebudeme tolik srovnávat se svými superlativními představami o druhých, které s realitou nemají nic společného, a nebudeme tolik závislí na vnějším potvrzení své hodnoty.

Jak to máte s potřebou sebepotvrzování vy? Říká se, že každý herec je závislý na potlesku…

Tak samozřejmě, že mě k herectví vedlo mé dětské trauma, že nejsem spatřena a oceněna. A má pochybnost o mé sebehodnotě byla tak velká, že vyžadovala hodně potlesku. Ale během karantén jsem si uvědomila, že se to nějak nasytilo, a když zůstanu sama se sebou, tak to není tak děsivé a osamělé, jak jsem se dřív bála, že bude.

Takže už víte, jak na to, abyste byla sama sebou? Udělala jsem totiž mockrát báječnou zkušenost, že „už to mám“, ale než jsem si té radosti užila, přišla další životní lekce a bylo po jistotě, že jsem na něco přišla. Už jsem z toho dost unavená…

Je to občas vyčerpávající a úmorné. Ale ta úleva a emoční svoboda mi za to stojí. Pořád se vyvíjíme, není to tak, že jdu na jeden seminář a mám hotovo a už budu pořád vyrovnaná a autentická a nikdy nebudu mít konflikt s mámou. Nárokovat na sebe, abych měla rychle hotovo, je také přísné a nelaskavé k sobě. A co bychom po zbytek života dělali? Seděli v zenu na růžovém obláčku? Podle mě smyslem života není dosáhnout dokonalosti. Dokonalost znamená, že je dokončeno, a to je smrt.

To by ovšem vypadalo, že jsme vlastně nesmrtelní, protože nikdo není dokonalý. Co je tedy smyslem života podle vás?

To je fatální otázka. Na tu si musí každý odpovědět sám. Já vnímám smysl života jako příležitost prožívat, vyvíjet se, tvořit, smát se, oceňovat krásu, oslavovat boží tvorbu. No, a protože žijeme v dualitě, tak k tomu patří i ty náročné emoce a náročná období. Já tomu říkám emoční wrestling, protože mě ty emoce a pocity přepadají v celých tlupách. Na to se nejde nikdy úplně perfektně připravit. Život je improvizace! My nevíme, co bude za rohem, za hodinu, co bude večer. Události, které nás traumatizují, ať už je to něčí nemoc, rozvod, nehoda, válka, lockdowny, se stanou naráz, my jsme nebyli informováni půl roku dopředu, že se na to máme připravit. Nelze být neustále připraven na všechno, co se může stát. To jsme vlastně pořád vyděšení předem.

Což neznamená, že když cítím, že se něco blíží, že se na to nemohu připravit. Při třetím kole lockdownů už jsme věděli, co máme dělat, a měli jsme připravený seznam seriálů, na které se budeme dívat (smích). Přizpůsobujeme se okolnostem a adaptujeme se na změnu, ale nemáme šanci vymyslet budoucnost.

Často slyším námitku, že současní lidé jdou na všechno jen hlavou. Teorii bychom mohli přenášet, ale skutek utek'. Jak můžeme dostat všechny informace, které máme, do jiné než intelektové roviny?

Postupně. Praxí. Krůček po krůčku. A oceňovat se za jakýkoliv pokrok. Protože to je velké, když se nám podaří kousek změnit. Ty automatické vzorce prožívání a jednání jsou v nás tak hluboce vtisknuté, že každá, byť i malá změna, je velký úspěch. To, že něco pochopím, je jen jeden z kroků – a je skvělý a důležitý!

Potřebujeme si poskládat souvislosti, ale pak je potřeba přijmout i ty emoce, kterých se bojíme a které se nám nelíbí, a vyslechnout si zprávu, kterou nám tímto duše dává. Na seminářích proběhne část procesu a my se učíme nástroje, jak s emocemi komunikovat, jak je integrovat. Ale podstatné je, abychom to dělali i v běžném životě. Jinak si jenom vyměníme jednu závislost za druhou. Takže potřebujeme ochotu a odvahu. A pak, když zjistíme, že komunikujeme jinak, že jsme vřelejší a laskavější a lidé na nás reagují pozitivněji a více se smějeme, tak to jsou ty odměny.

A na konec jedna otázka na tělo, můžete prozradit něco o své roli oběti a jejím přepisování?

Pro mě to bylo třeba StarDance. Měla jsem nějaká očekávání, představy a plány… Tři měsíce jsme s Martinem Prágrem trénovali, chtěla jsem si zatančit pět tanců, měli jsme vymyšlené scénky, užívali jsme si to radostně a najednou umělý, předčasný konec. A mohla jsem si vybrat: buď se budu litovat a považovat se za smolařku (a i těmito emocemi jsem prošla), nebo se podívám na všechno, co jsem se naučila, co jsem získala, co jsem prožila.

Paradoxně v okamžiku, kdy jsem objektivně byla v roli oběti, jsem cítila, že Vesmír a Život mě milují a cítila jsem tolik lásky! Martin mě objal a děkoval za přátelství, které mezi námi vzniklo. Získala jsem přítele, se kterým se i nadále vídáme, voláme si a občas si ty naše nezatančené tanečky pro vzpomínku zatančíme. A chceme spolu spolupracovat i nadále, jen hledáme způsob jak. A moje duše mi hned po prvním tanci řekla, že má hotovo. Že pro co si přišla, to dostala. To vědomí, že jsem to zvládla a necítím se ublíženě a nezahořkla jsem, to úročím stále i v dalších situacích.

Buď zaměříme pozornost na zranění a strach ze ztráty nebo na zkušenost, poznání a léčení. Každopádně pointa je, že chceme prožívat více radosti, a to se mi tedy rozhodně děje.

TEXT: JANA ŠULISTOVÁ
FOTO: MARTIN GOGA