Přeskočit na obsah

Váš košík je prázdný.

Dopřejte si něco zdravého pro svou pokožku. Jestli si nevíte rady, zavolejte. Rádi vás uslyšíme.

+420 724 102 829
Po - Pá 9:00 - 14:00

Někdo tu chybí?

Někdo tu chybí?

Dětí vychovávaných pouze jedním rodičem přibývá. Mohou „mámotátové“ a „tátomámy“ dát svým dětem vše, co do života potřebují?

Původní zadání článku znělo, jak jsou muži zasaženi výchovu svých matek a jak ženy ovlivňuje otec nebo jeho absence. Ovšem každý rozhovor s pražskou psycholožkou Lucií Kolaříkovou většinou sklouzne od negativních důsledků výchovy k tomu, jak jim předcházet, ať jsou karty rozdané jakkoli. Proč vyjmenovávat, že měkké matky na chlapce často nestačí, nekriticky je rozmazlují a posílají je do světa s představou, že partnerky jsou od toho, aby se staraly a všechno strpěly? A že necitlivý otec dokáže pošlapat dceřino ženství a sebeúctu a zadělat jí na celoživotní problémy s opačným pohlavím?

Jednotlivých vzorců rodičovských vztahů k synům a dcerám je nepřeberné množství a je to téma na knihu. Ostatně takovou – a velmi čtivou – napsal kanadský analytický psycholog Guy Corneau (Anatomie lásky, Portál 2000). Měla by být povinnou četbou všech budoucích rodičů i lidí, jimž se ve vztazích nedaří.

NEPLÁNOVANĚ SAMOŽIVITELKOU
Lucie Kolaříková se od řady svých kolegů liší tím, že se nepasuje do role odbornice, jejíž soukromý život je tabu. Její klientky vědí, že nezřídka řeší stejné problémy jako ony a že vhledy, které jim nabízí, má často zažité, promyšlené a nezřídka i protrpěné na dřeň.

Jako matka téměř čtyřleté dcery Olivie, jejíž otec žije na Bali, hodně uvažuje nad tím, jak holčičku vychovat, aby jí nechyběl mužský vzor nebo si vzdáleného rodiče příliš neidealizovala.

„Náš evropský model mámy a táty je důležitý, ale existují i kultury, kde to mají jinak. Děti vyrůstají v širší komunitě a žijí spokojeně. Tento pohled mi pomohl necejchovat se, že jsem přivedla na svět dítě jako svobodná matka. Snažím se tu svou komunitu ‚rozfungovat‘ a říkat si o pomoc,“ vysvětluje psycholožka. „To ostatně doporučuji každému rodiči, který je na výchovu sám.“

Lucie přes blížící se čtyřicítku neplánovala mít dítě za každou cenu. Ještě jako vdaná v 35 letech potratila a po rozvodu zažila další těžký rozchod, a tak se odjela „dát dohromady“ na Bali. „Bylo mi 38 let a od Nového roku jsem měla intenzivní pocit, že letos se to stane, otěhotním a donosím dítě. O to víc jsem nechápala, jak to, že se s partnerem rozcházíme! Když jsem na Bali náhodou otěhotněla, byla jsem dost vytočená a vyčítala jsem si to. Jak se taková věc může stát téměř čtyřicetileté ženě, nota bene s Balijcem? Ale od začátku jsem věděla, že na potrat nepůjdu, jsem dospělá, mám finanční zázemí, nadšenou rodinu, která už ve vnouče nedoufala… I tak jsem měla pocit viny, co jsem to děťátku udělala, že bude mít otce na druhém konci světa.“

VZORY V ŠIRŠÍ RODINĚ
Lucie až do koronavirové pandemie žila s dcerou střídavě v Česku a na Bali, aby Olivka byla v kontaktu s otcem i se zemí svého původu. Za tu dobu si mnohé přeskládala v hlavě. Na otázku, co by řekla klientce, která za ní s takovým příběhem přijde, odpovídá bez zaváhání: „V první řadě bych ji vedla k tomu, ať věří, že to, co se děje, tak prostě má být. Jakmile najde sílu přijmout situaci bez výčitek sobě i životu, všechno bude snazší.“

Doporučuje zmapovat širší okolí a hledat zdroje pomoci. A to, že chybí mužský vzor, není až takový problém, jistě se v širší rodině a okolí najde někdo, kdo ho alespoň částečně nahradí. „Důležité je umožnit dítěti, aby vyrůstalo mezi ženami i muži, a zejména neventilovat své zklamání z opačného pohlaví,“ varuje Lucie. Chlapeček ani holčička by neměli slyšet, že „muži jsou debilové“ nebo ženy „mrchy“, protože to deformuje jejich schopnost sebepřijetí i přístup k opačnému pohlaví. Je proto nutné pracovat na vlastním vztahovém zklamání, aby dítě získalo zdravý pohled na svět a vědělo, že existují dvě pohlaví a obě jsou v pořádku.

„Máma vychovávající sama chlapečka to má horší než matky dcer,“ pokračuje odbornice. „Zejména v pubertě kluci více potřebují pevnou mužskou energii , aby jim dávala hranice. Většině žen se do té energie nechce jít, je to pro ně nepříjemné. A je to matoucí i pro syny, protože jim chybí matčina jemná přijímající láska. O to je důležitější, aby v širší rodině byla pevná mužská autorita, ať už je to dědeček, kamarád nebo strýc, s nímž se dítě dokáže ztotožnit a přijmout jeho hodnoty.“

PRAVDIVOST VÍTĚZÍ
V rodinách s jedním rodičem je důležité, aby se dítě na otázku „Proč s námi táta nebo máma nejsou“ dozvědělo pravdu přiměřenou jeho věku a chápání. Nikdy bychom na nepřítomného rodiče neměli nasazovat, protože dítě ho miluje a bude za něj cítit křivdu. Rodič zostouzející toho druhého tak nakonec škodí i sám sobě. Příběh se dá říct úplně jednoduše, třeba: „Máme se s tátou rádi, ale ne tak, abychom spolu chtěli žít. Ale měli jsme se dost rádi na to, aby ses narodil, moc tě milujeme a máme z tebe radost.“

U osob, které o dítě neprojevují zájem, je tahle část příběhu hodně obtížná, ale vždy se dá nějak podat, aby se dítě necítilo zavržené a nehodné lásky chybějícího rodiče. A na dětské nářky „Já chci tátu/mámu“, je potřeba reagovat s pochopením a laskavým objetím, i když si třeba v duchu myslíte, jak je dobře, že vám ten druhý zmizel ze života. Zkrátka nepotírat druhou stranu a nedělat z chybějícího rodiče 13. komnatu. Pokud ho totiž devalvujete a popíráte, i dítě se cítí z poloviny popírané a devalvované.

Ať už je váš příběh jakýkoli, neměli byste do něj vnášet svoje drama, vaše problémy nejsou problémem dítěte. To by mělo vědět, že je správné, že se narodilo a že ho máte rádi. A zároveň být pravdiví ve svých emocích, ať už pláčete kvůli tomu, že druhý rodič zemřel (ano, taky se mi stýská…), nebo je dítě svědkem hádky (zlobím se na tátu, protože…, ale to nemá nic společného s tebou, dospělí se občas pohádají, ale tebe máme oba rádi) případně Promiň, křičela jsem na tebe, protože jsem unavená a navíc se mi nelíbilo to, co děláš. Kdybych nebyla unavená, řeknu ti to bez křiku.

PŘEMÝŠLEJTE O SOBĚ
Dítě potřebuje být často ubezpečováno o tom, že ono i jeho životní příběh jsou úplně v pořádku. Jinak si může do dospělosti odnést velké narušení identity, chybí mu pevné vědomí toho, kým je. Hledání sebe sama, kterým prochází i člověk ze zcela ideálního zázemí, může pak být mnohem delší a komplikovanější.

„Snažím se Olivce vysvětlovat, že tohle je její příběh a není na něm nic špatně. Máme byt, babičku, dědu, kamarády, tátu, kterého může kdykoli vidět aspoň on-line… Ví, že patří někam, kde ji mají rádi a je pro ně důležitá. Samozřejmě budeme časem muset řešit její odlišnost, ale už teď se učí, že máma je jako bílá čokoláda, táta je ta tmavá a ona je naše krásná karamelka. A věřím, že i kdyby ji někdo diskriminoval, bude v sobě od malička mít vědomí toho, že je v pořádku taková, jaká je,“ říká Lucie.

Ale samozřejmě jenom slova nestačí. Každý rodič by měl pracovat na tom, aby byl pevný v kramflecích, a hledat v sobě jistotu, že to, jak se mu život poskládal, je v pořádku. A také si být vědom toho, že současné problémy jsou jen určitá fáze, a dělat všechno pro to, aby je překonal. Je důležité, aby rodiče (i ti v kompletní rodině) o sobě pořád přemýšleli. Ne proto, aby se zpochybňovali a obviňovali, ale aby pořád vybalancovávali svůj příběh a příběh dítěte. Ideální je mít zpracované vlastní dětství, protože často opakujeme svůj životní scénář, nebo se za každou cenu – a mnohdy neautenticky – snažíme o opak.

TEXT: JANA ŠULISTOVÁ
FOTO: UNSPLASH.COM A ARCHIV LUCIE KOLAŘÍKOVÉ

 

 

 

 

Líbil se vám článek?
Sdílejte ho s přáteli

Příspěvek byl publikován 29. 07. 2021 / Rubriky: Rady a tipy

Magazine image

Stáhněte si poslední vydání magazínu biOrganica

biOrganica v médiích

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.