Váš košík je prázdný.

Dopřejte si něco zdravého pro svou pokožku. Jestli si nevíte rady, zavolejte. Rádi vás uslyšíme.

+420 724 102 829
Po - Pá 9:00 - 14:00

Smutný život narcisek

Smutný život narcisek

Pod pojmem narcis si laik vybaví tvrdého, bezohledného a sebestředného člověka, kterého nic nerozhází, každého využije a ještě se stíhá zálibně zhlížet v každé odrazové ploše. Ale je to opravdu tak prosté?

Příběh bájného mladíka Narcise, který se zamiloval do svého obrazu, zná asi každý. Na místě, odkud spadl do studánky a utonul, vykvetl narcis. Stejně jako tato květina i narcismus nabízí nepřeberné množství podob, ať už je to narcistický styl života nebo závažnější narcistická porucha osobnosti. Jinak se chovají narcističtí muži, jinak ženy. Občas se narcisticky projeví téměř každý, a kdo říká, že ne, zpravidla v narcismu vězí hlouběji, než si myslí. Za narcismem se skrývá hluboké psychické zranění, které se zahojilo tvrdou jizvou a přáním už nikdy takovou bolest nezažít.

Mimochodem, víte, že tyto půvabné jarní cibuloviny nepatří do vázy s jinými rostlinami?Vylučují totiž sliz, kterým je otráví. Chcete-li je přece jen použít, nechte je nejprve „vyplakat“ v samostatné váze. Pro mnohé lidské „narcisy“ bývá tajný pláč denním chlebem a potřebují hodně lásky a pochopení, aby mohli navázat kvalitní vztahy s druhými.

Dvě strany jedné mince

Pokud své sebevědomí jednu chvíli lovíte v louži a jindy si připadáte jako hvězda, kterou však z nebe srazí banální chyba zpátky do bláta, přečtete si knihu Bärbel Wardetzki Věčná touha po uznání – Perfekcionismus narcistních žen (Portál 2020). Německá psychoterapeutka se zabývá ženským narcismem, zejména při práci s bulimičkami. Ty se zpravidla tváří, že se jim daří skvěle, ale vnitřně trpí depresí, nedostatkem sebeúcty a strachem z odmítnutí.

Narcismus se však projevuje i obtížemi s citovou blízkostí, přijetím vlastního těla, strachem z průměrnosti a nedůvěrou v to, že by nás někdo mohl mít rád i s chybami. Narušená sebeláska vede ke kolísavému pocitu vlastní hodnoty. Podle psycholožky Alice Miller jsou grandiozita (přehnané vnímání svých schopností) a méněcennost obrácenými stranami jedné mince. Grandiozita nás žene za uznáním, a pokud selžeme, nastupuje deprese. Člověk s narcistními rysy kvůli své skrývané malé sebedůvěře považuje ostatní za protivníky a svět za nebezpečné místo.

Pod maskou pláč

Pocity grandiozity a méněcennosti se objevují už ve chvíli, kdy dítě objeví opojný pocit „Já samo“. Ten je logicky následován vztekem v situacích, kdy se neobejde bez pomoci. Rodiče by mu měli ukázat, že si zaslouží lásku, i když chybuje. Naučit ho důvěřovat ve vlastní schopnosti bez tlaku na dokonalost a učit ho říkat si o pomoc bez pocitu studu.

Podle toho, jak je dítě v raném věku přijímáno, bude se později chovat samo k sobě i k světu. Problémy vznikají zejména očekáváním rodičů, že potomek bude naplňovat jejich představy a nerealizované sny a že si díky jeho úspěchům zvýší vlastní prestiž („Anička už zpívá sóla a Jendu vzali do reprezentace“). Takoví rodiče mnohdy extrémně silně tlačí na výkon a pokud se potomek vzpírá nebo nedosahuje očekávaných met, je trestán a odmítán. Tomu se říká narcistické vykořisťování.

Mnozí rodiče také zpochybňují pocity dítěte tak dlouho, až jim přestane věřit („Nemáš proč brečet a čeho se bát, nic se neděje…“). Aby dítě vyhovělo požadavkům vychovatelů a cítilo se milované, začne plnit jejich očekávání. Popře své pocity a přání, které nejsou s představami okolí v souladu. Takového přizpůsobení je schopen už kojenec a v dospělém věku pak má velmi obtížný přístup ke skutečnému prožívání. Vytvoří si totiž tzv. „falešné já“ a představu o zásluhové lásce, které ho spolu s panickou úzkostí z opuštění provázejí i v dospělosti. Člověk se sám sobě odcizí a okolí ukazuje jen tzv. personu – jakousi masku skrývající spleť traumat, nenasycených potřeb a potlačených emocí. Prožívá odcizení, strach a nejistotu, často se objevují neurotické příznaky a závislosti, zatímco osobnostem, které jsou si vědomy svých kladů i chyb, nechybí intuice, tvůrčí síla, zvědavost a chuť do života.

Ze všeho samozřejmě nelze obviňovat rodiče, na vývoji dítěte se podílí klima v rodině i ve společnosti, stejně jako jeho fyzická a psychická výbava. Někdo dokáže projít dramatickým dětstvím bez úhony, jiný si odnese hluboká zranění z běžných krizí.

Nereálná touha po splynutí

Okolí většinou narcistní ženy vnímá jako sebevědomé atraktivní osoby, ony se však vidí zcela opačně a dělají vše pro to, aby svou nejistotu zakryly. Cítí závist a stud vycházející z neustálého porovnávání se s okolím. Nevědí, kým vlastně jsou, zda je pravá jejich úspěšná podoba na vrcholu, nebo ubožačka na dně – s průměrem nejsou ochotné se spokojit. Jsou závislé na obdivu, který zaměňují s láskou. Jakmile musejí čelit běžným výtkám a nesouhlasu, připadají si nemilované. Jenže zatímco obdiv směřuje jen k určitým projevům člověka, láska zahrnuje i jeho chyby.

Pokud ženy v dětství zažily, že náklonnost rodiče je podmíněná rezignací na vlastní identitu, nedokážou vytvořit vztah dvou samostatných bytostí. Zatímco narcistističtí muži bývají nedosažitelní a vztahově vyhýbaví, ženy se zpravidla přehnaně přizpůsobují a snaží se o symbiózu s partnerem. Jejich strach z opuštění na muže vytváří nadměrný tlak, který nezřídka vede k rozchodu. Skvěle to vystihuje verš Naděždy Myslivcové „Pro tebe jsem se opustila a právě tím tě ztrácím“. Muže totiž naláká partnerčina zářivá část, ale nevědí si rady s její „odvrácenou stranou“. Zcela bezmocní jsou vůči ženině očekávání, že svou láskou vyléčí její dětská zranění.

Pro některé ženy je po mnoha zraňujících pokusech o vztah jedinou možností samota. Mnohé se realizují v pomáhajících profesích, pocit síly jim dává jejich bezkonkurenční schopnost uspokojovat potřeby druhých, zatímco ty jejich vyjdou zkrátka. Je to podobné, jako u anorektiček, které často rády a dobře vaří pro druhé, ale samy se nenajedí.

Život jako běh za uznáním

Všichni máme nějakou představu ideálního já, ale touha po ní nesmí být přehnaná. Narcisté se nelítostně nutí k vysokým výkonům. Nedovolí si být spontánní ani o sebe vlídně pečovat. Ve chvíli, kdy nepodávají výkon, upírají si právo na existenci. Jejich život řídí jen pokyny MUSÍM (práce a povinnosti) a NESMÍM (radost, zábava, požitky), zcela podle věty z jednoho z příběhů v knize Bärbel Wardetzki: „Připadám si jako pes, který běží za párkem, ale nikdy ho nedostane“. V honbě za uznáním se málokdy dostaví uspokojení a vychutnání si cíle, protože v tu chvíli už je čas běžet dál.

Ruku v ruce s tím často jde odmítavý přístup k vlastnímu tělu. Narcistní žena je schopná týrat se dietami a nadměrnou fyzickou zátěží, aby díky vzhledu sklízela komplimenty potřebné k upevnění chatrného sebevědomí.

Jak vystoupit z horské dráhy?

Narcistické problémy samy nezmizí. Důležitým krokem je ochota říct si o pomoc a místo neustálého bičování se k výkonům se o sebe začít starat. K pravému já, které je průsečíkem zničující jízdy mezi grandiozitou a méněcenností, se lze dostat vhodnou terapiií. Základem je uvědomit si a zpracovat zranění z dětství a ventilovat silné pocity vzteku vůči rodičům, aby bylo možné přijmout i to pozitivní z rodiny. Podle autorky je dobře pojatá terapie jakýmsi emocionálním inkubátorem s vřelou a chápající atmosférou, kde si zraněné dětské já dovolí dozrát a uzdravit se. Je to však náročný a dlouhý proces – rozvolnění starých struktur potřebuje čas a trpělivost.

Stejně jako v pohádkách spousta dobrých věcí přichází náhodou, i změny v životě se mnohdy objeví jako dárek, ne jako odměna za krásu a dokonalost. Pro narcistní osoby to bývá nová zkušenost, protože nezřídka i k terapii přistupují stejně výkonnostně jako k životu. Někdy se to stane až z pádu na samé dno, například po syndromu vyhoření.

Jakmile najdeme míru mezi závislostí a autonomií a vytvoříme si přiměřené hranice, výkyvy horské dráhy sebeprožívání se zmírní. S vrcholy zmizí i propady do pekel. Převezmeme odpovědnost za svůj život bez potřeby potvrzování zvenčí a bez pocitu oběti. Dokážeme přijmout vlastní slabé stránky, tělo se stane naší respektovanou součástí a začneme vnímat jeho signály. Když opláčeme stará zranění, odhodíme masku a ukážeme se světu takoví, jací jsme, zažijeme otevřenost, stabilitu a sebeúctu. A ta zas plodí úctu k druhým beze strachu a nedůvěry a spolu s ní také laskavé vztahy.

TEXT: JANA ŠULISTOVÁ
FOTO: UNSPLASH.COM

Celé znění textu najdete v biOrganica magazínu JARO 2021

Líbil se vám článek?
Sdílejte ho s přáteli

Příspěvek byl publikován 22. 02. 2021 / Rubriky: Rady a tipy

Magazine image

Stáhněte si poslední vydání magazínu biOrganica

biOrganica v médiích