Ze čtveřice základních emocí je vztek tou nejméně populární. Radost je skvělá, strach a smutek jsme schopní tolerovat, ale hněv odmítáme. Čím více ho však potlačujeme, tím více škodí, a když prolomí hráze, bývá zle. Mimochodem, kdo občas neměl chuť vlastního potomka roztrhnout jako hada? Někdy dojde jen na křik a plácnutí, občas však ženy s hrůzou sledují, co se jim honí hlavou nebo vypustí z úst. Máte-li svědky dávající najevo, že jste neschopná matka zralá pro sociálku, nastupují pocity viny, strach, pochybnosti o sobě i o tom, zda jste vůbec měla mít dítě, a ještě hlubší frustrace. A ta je střelným prachem dalšího výbuchu vzteku.

Mateřství kromě radosti přináší také frustraci plynoucí především z omezení základních potřeb matky. „Reakce na ni je individuální, vychází zejména z toho, jak žena uměla zacházet s emocemi před mateřstvím, jak dobře se zná a jakou míru frustrace prožívá,“ vysvětluje psycholožka Hana Nečina Vaníčková, jedna ze zakladatelek projektu Vztek matek. „Po narození dítěte nemá čas na sebe, na to, co by potřebovala, včetně základních věcí, jako v klidu se najíst a zejména se vyspat. Pro každou ženu je to velký náraz, záleží na jejím očekávání a na tom, jak s pocity naloží.“

UKOTVENÍ V PARTNERSTVÍ
Pro zvládání frustrace a hněvu je důležité fungující partnerství a to, jak se žena cítí pochopená. „Někteří partneři dokážou sdílet, že je rodičovství pro oba náročné, a navzájem se podepřou. Ovšem pokud se žena v mateřské roli cítí kritizovaná, může být její zvládání obtížnější. Důležité je také, jaký postoj k hněvu má partner, zda ho umí přijmout a kultivovaně projevit.“ Přistupují-li partneři k práci s emocemi rozdílně, vzrůstá nepochopení a muž se často diví, kam se poděla ta pohodová a milá žena, kterou si bral. K vyčerpání, hormonálním výkyvům, nevyspání a sžívání se s novou rolí tak mnohdy přibudou i partnerské hádky.

Zdálo by se, že díky odkládání mateřství na pozdější věk by stačilo, kdyby si partneři všechny věci kolem emocí ujasnili dopředu, ale není to tak jednoduché. „Vzorce z původních rodin často vyplouvají na povrch až během rodičovství,“ pokračuje psycholožka. Každý považuje za normu něco jiného, všechna rizika nejde dopředu eliminovat. Řada párů žije do narození dítěte spokojeně, protože doposud nečelili takové výzvě, jakou rodičovství je.“

EMOČNÍ SCHOVÁVANÁ
Ke zvládání frustrace a hněvu pomáhá práce s vlastním stínem – s tím, co bychom o sobě raději nevěděli. „Vztek je náročný při vlastním prožíván i při setkání se s ním u druhých. Je velmi intenzivní a vyvolává spoustu dalších emocí,“ vysvětluje odbornice. „S těmi bychom se měli učit pracovat od dětství, abychom rozuměli tomu, že všechny k člověku patří a není zdravé je potlačovat. Už malé děti by měly vědět, co se s nimi děje, mít možnost to zkoumat a projevovat v bezpečné přítomnosti rodiče. Vztekají se i miminka a často se už v nejútlejším věku naučí vztek potlačovat. Generace našich prarodičů dodnes považují vztekání za něco, co je nežádoucí a je spíše známkou výchovného selhání. Na základě nějaké autoritativní výchovné intervence si potomek poté vztek už projevit nedovolí. Místo vzteku například srdceryvně pláče a zjistí, že na to maminka reaguje smířlivěji. Vztek se tak převrství jinou emocí, ale úplně eliminovat nejde. Varianta, že se nevyjádří nijak, není zdravá. Uvnitř těla zůstane zamknutá obrovská energie a negativně ovlivňuje celé naše zdraví. Tělo je zvýšeně napjaté, vzniká chronický stres.“ Ostatně i za mnoha depresemi se právě kvůli překrytí emocí skrývá potlačená agrese.

JSEM VZTEK, TĚŠÍ MĚ!
Zkrátka – vztek je dobré pozvat na světlo, seznámit se s ním a sledovat, co s námi dělá. Jakmile ho přijmeme u sebe, můžeme učit i své děti jeho projevy kultivovat. Postupem času se z křiku a házení věcmi naučí ho projevit jinak. Porozumí tomu, co se v nich děje, dopřejí si hněv jako legitimní emoci a budou ji umět odložit na vhodnější chvíli. „Pokud vím, že se vztekám a proč, mohu o tom mluvit, vyjádřit své potřeby a najít strategie, jak energii vyvolanou vztekem postupně upustit, třeba tím, že si půjdu zaběhat nebo zameditovat,“ doporučuje Hana Vaníčková. „Jsem-li naučená hněv potlačovat, časem se někam schová. Často si ani neuvědomím, že mě něco štve, a jednoho dne se nastřádané emoce mohou nekontrolovatelně vyvalit ven s nečekanou intenzitou – leckdy hrozí, že žena dítěti ublíží. Maminky k nám přicházejí, když je síla vzteku vůči vlastnímu dítěti zaskočí, nechápou, kde se bere a neumí s ním nijak naložit. Chtěly by reagovat jinak, ale nemají žádné vzory, jak to dělat lépe. Základem je situaci pojmenovat, přemýšlet o tom, co bych potřebovala, najít často úplně obyčejné strategie, které mě na první dobrou v afektu nenapadnou. V průběhu hlubšího zkoumání pak také zjistit, co mi vztek ukazuje a co mohu příště udělat jinak. Může to být zajímavé dobrodružství s pozitivním dopadem na celý můj život.“

DOPŘEJTE SI LASKAVOST
„Práce se vztekem je především prací se sebou. Spoustu věcí totiž není nutné vyřešit s člověkem, který hněv spouští, ale vždycky se mohu snažit ukotvit, aby mě to tolik nevytáčely,“ radí psycholožka. „Někomu pomáhá vztek ventilovat beze svědků křikem, bušením do věcí, ale dobré je pracovat i na zklidnění jógou, meditací a relaxačním cvičením, protože cílené vybití stále udržuje organismus v napětí. Ve fázi akutního vzteku se samozřejmě dá jen těžko meditovat, ale lze se naučit sílu hněvu regulovat a změnit jeho směr, aby už necílil přímo na dítě – třeba jdu do vedlejší místnosti a bouchnu do polštáře nebo nadávám. Postupem času je šance, že se naučím lépe znát sebe a svůj vztek a tím ho mohu lépe regulovat. Už nejsem v situaci bezmocná.

Stejně jako si rodič v letadle nasadí masku nejdřív sobě a pak až dítěti, i při frustraci je třeba přemýšlet, jak uspokojit nejprve své základní potřeby. Roli hraje i to, jak moc je matka náročná na sebe a na okolí. Velkou část práce s hněvem tvoří snaha naučit se být k sobě laskavá, protože pak si umím odpustit a místo vyčítání si toho, co se nepovedlo, přemýšlím o tom, jak to příště udělat lépe.“

Některé životní situace se zdají neřešitelné, ale dají se aspoň trochu posunout k lepšímu. „Vždy je nějaký prostor pro změnu. Kdybych tomu nevěřila, nemohla bych s lidmi pracovat,“ usmívá se psycholožka. „Sebeúzdravné mechanismy v sobě máme všichni a někdy není jiné řešení než změnit postoj, i když je to nesnadné. Mezní situace má transformační potenciál, a i když si člověk někdy sáhne na dno, je pak více motivovaný ke změně.“

VZTEK DĚTÍ
+ Když se dítě vzteká, buďte s ním a neodmítejte ho větami typu: „Přijď, až se uklidníš“ nebo „Jsi ošklivá, že se vztekáš.“
+ Snažte se situaci ustát, i když je to těžké
+ Pojmenujte, o co jde („Máš vztek“) nebo vyjádřete pochopení („Chápu, že to je k vzteku“).
+ Jděte příkladem, dítě se více naučí nápodobou než výchovnými řečmi. Cestou může být hledat sám pro sebe, jak s emocí vzteku zacházet, děti to pak přirozeně převezmou.
+ Při záchvatu vzteku na veřejnosti jsou důležité předchozí dohody a důslednost. To, že přijímáte dítě a jeho emoce, neznamená, že ustoupíte, aby byl klid („Chápu, že se zlobíš, ale další zmrzlina dnes nebude.“). Pomoci může dát dítěti čas, pracovat na svém klidu. Po chvíli třeba dítě svolí k tomu, že ho můžete obejmout a utišit. Zasahují-li do situace lidé okolo, bývá lepší poodejít, udělat si soukromí.
+ Každý vztek pomine, jak ten dětský, tak ten váš.

VZTEK MATEK
+ Dbejte na plnění vlastních potřeb (jídlo, spánek, čas pro sebe).
+ Řekněte si o pomoc, zasloužíte si ji.
+ Hledejte způsoby trávení času s dítětem, které vám uleví, jděte třeba na hřiště s kamarádkou, povídejte si o tom, co vás trápí.
+ Komunikujte s dítětem včas o tom, co se vám nelíbí a co potřebujete.
+ Zkoumejte, co vás naštve, zda se to opakuje, co to zhoršuje, co pomáhá, co potřebujete, abyste byla vyrovnanější.
+ Snažte se hněv zachytit už ve stadiu mrzutosti a udělat něco pro sebe (požádat o chvilku klidu, dát si kávu, někomu zavolat, objednat se na masáž). V této fázi lze napětí lépe rozpustit.
+ Při akutním vzteku se snažte zajistit aspoň základní bezpečí dítěti – když je to možné, odejděte nebo se otočte stranou od dítěte, zkuste si zadupat, udělat zvuk, zaskákat. Někdy se děti přidají a vše se povede převést v legraci.
+ Pokud hněv neukočírujete, vysvětlete, co a proč se stalo, a ve chvíli, kdy je dítě ochotno naslouchat, se omluvte. Starší děti mívají tvořivé nápady, jak to příště udělat jinak.

_________________________________________________________

BYLO NÁS PĚT
U zrodu projektu VZTEK MATEK stálo pět kamarádek, které se znaly z práce na Lince bezpečí a sdílely spolu mateřské zážitky. V projektu zúročily profesní i osobní zkušenosti s přáním podpořit další matky a spolu s nimi nacházet nové cesty při zvládání vzteku. Více na vztekmatek.cz

TEXT: JANA ŠULISTOVÁ
FOTO: unsplash.com A ARCHIV VZTEK MATEK

Celé znění článku najdete v podzimním vydání biOrganica magazínu