Jsem nasr.... Omlouvám se, ale slovo „naštvaná“ prostě nevystihuje intenzitu vzteku, který prožívám. Napřahuji ruku a vypálím svojí ratolesti vší silou takovou facku, že chytí druhou o zeď. Dostavuje se chvilková satisfakce následovaná naprostým zděšením ze sebe samé.

Myslíte si, že se historka, kterou popisuji, skutečně stala? Nikoliv. Alespoň ne v reálném světě. Za to se mnohohrát odehrála v mojí fantazii. Kde se ve mně jako v milující mamince taková agrese vůči vlastnímu dítěti vůbec bere?

Za sebe vidím dva důvody. Děti jsou naše zrcadlo. Snažím se je nevychovávat v módu „buď hodný a budou tě mít všichni rádi“. Díky tomu jsou mnohem otevřenější a svobodnější, než jsem kdy byla já jako malá. Ale není to jen jízda na růžovém obláčku. Občas přicházejí momenty, kdy bych je nejraději „přetrhla“.

V takových situacích se podle mě vyplavuje vzorec, na kterém byla naše společnost mnoho let postavena: „Za neposlušnost zasloužíš na zadek“. Chci podotknout, že mě nikdy nikdo nebil. Sama se principu trestů snažím vědomě vyhýbat, je však uložen hluboko uvnitř mě a touha po něm vylézá vždy, když už jsem opravdu zoufalá.

A tady je důvod číslo 2: Zoufalství se sice dostavuje výjimečně, za to však s velkou intenzitou. Zejména poslední dobou bývám na konci svých fyzických i duševních sil. Hraji totiž nejen roli mámy, ale do značné míry i táty. Tatínek je zaneprázdněný, často mimo domov, otcovská autorita pokulhává. Snažím se o ni tedy já. Sama podstata toho, že mám jako máma bezpodmínečně milovat a zároveň působit jako mužná autorita se podle mě bije a je vlastně takovým zvláštním paskvilem tolik typickým pro dnešní dobu.

Myslím si, že nejen já, ale mnoho maminek plní více rolí, než by měly a zároveň často bojují se svými vnitřními vzorci. Pro svoje děti chceme to nejlepší, ale všechny jsme „jen“ lidské bytosti. Máme právo na chyby, právo na pochopení, právo na pomoc, které se nám mnohdy nedostává. 

Není tak divu, že se vnitřní vztek na vlastní dítě týká mnoha žen. Této problematice však zatím není věnováno ani zdaleka tolik prostoru a pozornosti, kolik by si zasloužila. Zajímal nás proto názor odbornice, psycholožky a duly Hany Nečiny Vaníčkové (shoda našich příjmení mě pobavila). A tak vznikl velmi zajímavý článek, který najdete v tištěném biOrganica magazínu na str. 42!

Inspiraci k tvorbě našeho magazínu hledáme všude kolem sebe. Napište nám na sociální sítě či na e-mail: karlasova@biorganica.cz, o čem byste si chtěli přečíst příště a proč. Tři nejzajímavější zprávy oceníme poukázkou v hodnotě 1000 Kč na nákup v e-shopu biorganica.cz.

Krásný podzim přeje,

Andrea Vaníčková

TEXT: ANDREA VANÍČKOVÁ
FOTO: NICOLE KOTRBOVA PHOTOGRAPHY