Nijak nepřeháním, když řeknu, že jste ve svém oboru pojem. Co pro vás znamená úspěch?

Dřív jsem si myslela, že úspěch je to samé, co štěstí. Myslela jsem si, že úspěch jsou cílové mety: až budu mít dům, tolik a tolik peněz na účtu, určitý počet klientů, až získám tuhle cenu nebo prodám tolik knih, až se vdám, až budu mít děti, nebo až uvidím vysněné číslo na váze… Pak budu úspěšná. Pak budu šťastná. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, že úspěch nejsou cílové pásky. Pokud si totiž neužíváte celý závod a běžíte ho jen kvůli medaili, doběhnete do cíle – pokud tedy vůbec doběhnete – většinou úplně orvaný. Běhala jsem celé roky pro medaile, od jednoho cíle k druhému, než mi došlo, že úspěch spokojenost nezaručí. I teď, když tohle všechno vím, mě občas nějaký lákavý cíl svede z cesty.

Netajíte se tím, že jste před časem prošla vyhořením. Kdy jste si poprvé uvědomila, že s vámi není něco v pořádku?

Těsně před vyhořením je takové zvláštní období, kdy ještě oficiálně nerejete držkou v zemi, ale už víte, že máte problém. A je to zároveň období, kdy o tom ještě nemůžete přednášet na konferencích a rozdávat moudré rady, protože jste ještě neleželi na kapačkách a zatím jste schopní vstát každé ráno z postele. Prostě jsem velmi dlouho hodně pracovala, ztratila jsem se v tom, a pak jsem byla donucená s tím něco dělat. Pokud zakládáte svou hodnotu hlavně na tom, jaké výkony podáváte v práci, rychle můžete ztratit sami sebe. Jste-li na práci závislí, trvá vám celkem dlouho, než vám dojde, že máte problém. Když už v takovém stavu totiž jste, jste k sobě tak necitliví, že vám fyzické symptomy nepřijdou divné. Z toho, že vám není dobře, se stane norma. To, že jste vyčerpaní a že vás ráno probírají tři kafe a večer uspává pár skleniček alkoholu, vám nepřijde divné. Migrény a ekzémy řešíte mastičkami nebo prášky. A na 20 kilo nadváhy prostě stačí nedobíhat tramvaj a při sexu zhasnout.

Vaše okolí vám taky často neposlouží jako spolehlivý kompas, protože jste pravděpodobně obklopená lidmi, kteří to mají podobně. Většina lidí kolem mě pracovala víc než já, dýl než já, na větších a složitějších projektech, pro větší a náročnější klienty. Je to norma. A ty, kteří nepracujou tolik jako vy, považujete za slabší kusy. Přecitlivělé, neschopné, neambiciozní a líné. Abyste mohli zvládat takové množství práce, musíte být znecitlivělí a trochu krutí.

No a pak se to někde překlene do období, kdy už víte, že máte problém, ale říkáte si, že ho začnete řešit hned, jak doděláte tuhle věc, tamten projekt, tuhle akci... Jenomže pak někde po cestě zjistíte, že už to sami vyřešit neumíte. Protože jediný, co v životě máte a co vás baví, je práce. Všechno ostatní je nudný. Jakmile si vycvičíte mozek na tak vysoké obrátky, stane se pro vás posezení na kafi a tlachání o životě nesnesitelný. Všechno, kromě práce, vám přijde jako ztráta času. A činnosti, u kterých ostatní relaxujou, třeba bezcílné procházky, sauna nebo masáž, jsou doslova fyzický utrpení. Zažíváte úplně stejný absťáky jako při jiných závislostech. Pokud byste mě před třemi roky přivezli na místo, kde není internet nebo dokonce signál, nezůstala bych tam déle než 15 minut.

Jak se vám z toho podařilo najít cestu ven?

Když jsem si uvědomila, že už to tak nechci, ale neumím to změnit, požádala jsem o pomoc několik moudrých žen. Jako první jsem kontaktovala specialistku na zdravotní prevenci a výživu Margit Slimákovou, následně jsem naklusala do Institutu funkční medicíny a výživy za Petrou Štorch. Téma workoholismu jsem začala rozklíčovávat u psychoterapeutky Michaely Bodnarové a zároveň při koučinku u Báry Filáčkové. Do toho přišel covid a v mém životě se zčistajasna rozprostřelo ticho a klid. Najednou se zrušily všechny akce, které mi plnily kalendář na půl roku dopředu, a já jsem se mohla všemu, co prací přebíjím, konečně podívat zpříma do očí.

Prozradíte, co jste se prací snažila překrýt? Před čím jste uhýbala?

Každý si prací kompenzuje něco jiného: nefunkční vztahy, špatné zázemí, chybějící smysl v životě, osamělost, nedostatek lásky, uznání nebo pozornosti… A vším tím se často prolíná jeden vtíravý leitmotiv: že se nemáme dost rádi na to, abychom se vymezili.

Téma osobních hranic je velká výzva. Jakými způsoby jste se naučila je chránit?

S hranicema je to taková fuška! Nejen, že musíte objevit, kde by měly stát, ale pak je musíte sami holýma rukama postavit, a následně každodenně bránit, jasně je komunikovat, a vypořádat se s tím, pokud vám přes ně někdo leze. A všechny ty kroky jsou únavný, otravný a namáhavý. Pořád se to učím. Ale nejvíc mi pomohly dvě věci. Naučit se říkat ne, bez vysvětlování a obhajování, a umět přijít a říct: To, co jsi mi teď řekl/a, mě zranilo. Mrzí mě, když se k sobě takhle chováme a ráda bych to změnila. Nebo To, co se teď děje, je mi nepříjemné. Můžeme s tím něco udělat? Nebo Je mi s tebou dobře, ale teď už potřebuju jít spát. Můžeme v tom rozhovoru pokračovat zítra?

Pár slov o Michelle

Michelle je digitální vypravěčka a spoluautorka knižních bestsellerů Bez jablka a Jak na sítě. Má několik marketingových cen, školí, přednáší a pomáhá malým i velkým značkám být v online světě víc vidět. Momentálně tvoří na portálu Pickey.cz obsahové seriály #okreativite a #nacteno. Stojí za projektem www.posvitsi.cz a píše blog www.tesnevedle.cz. Najdete ji na www.losekoot.cz.

Celé znění rozhovoru najdete v nejnovějším vydání biOrganica magazínu.

TEXT: MICHELLE LOSEKOOT A EVA KARLASOVÁ
MAKE-UP A VLASY: NINA BERAN KUPKOVÁ
FOTO: ONDŘEJ KOŠÍK