Mezi čtenáři a čtenářkami jsou jistě tací, pro něž byl displej mobilu mířící na jejich hlavičku prvním vjemem po narození a do sociálních sítí jsou zapleteni od chvíle, kdy se naučili číst. Je tu ale i silné zastoupení těch, kteří jako děti venku skákali panáka či gumu a jedinou technickou zábavou byla černobílá televize a rádio. S napětím nakukovali do poštovní schránky, zda přišlo oblíbené Ábíčko nebo dopis od kamarádky. První nerváky, že něco promeškají, zažili, když čekali, jestli se ozve kluk či holka, kterým dali telefonní číslo.

Báli se tak leda zmeškat vlak nebo přijít pozdě na rande. Současná esemesková smršť napomáhající opozdilcům a zmatkařům „Sorry, pět minut, aha my se měli sejít na Újezdě, ne na Výtoni, už tam letím,“ tehdy byla ještě v oblasti scifi. Spousta marně čekajících na smluveném místě se už nikdy nedozvěděla, zda se na ně dotyčný vykašlal, nebo ho přejela tramvaj.

„A babi, jak jste to vůbec zvládali“, ptají se nevěřícně mladí, zatímco jim na mobilu každou chvíli pípne nějaká aplikace potvrzující jejich účast na celosvětovém dění. Pokud samozřejmě ještě dávají osobním debatám s babičkou přednost před komunikací on-line.

NIČÍM NERUŠENÉ FLOW

Lidé narození v předinternetové realitě při vzpomínkách na své tehdejší prožívání s velkou pravděpodobností najdou hlubší ponor, lepší soustředění a u tvořivých profesí delší, ničím nerušené stavy flow. A taky jasnější strukturu dne, kdy práce většinou končila odchodem domů, desky s lejstry si s sebou na večerní šichtu nesli jen ti největší fakíři. Pevnou linku (pokud ji měl) byl povinen brát málokdo na rozdíl od mobilního obojku odsuzujícího být k mání 24 hodin denně.

Člověk měl vcelku jasné společenské postavení. I když se samozřejmě poměřoval s druhými, bylo to poměrně reálné srovnávání bez filtrů, úprav a informací vytržených z kontextu v nablýskané výkladní skříni sociálních sítí.

KAŽDÉ PRO MÁ SVÉ PROTI

To, co se jevilo jako báječné zjednodušení komunikace a obrovská samoobsluha nadupaná zážitky a informacemi zdarma, se za velmi krátkou dobu proměnilo v past schopnou pohltit duši náchylných osob. Syndrom FOMO je další z nelátkových závislostí, i když to není diagnóza, jak připomíná pražský psycholog Adam Táborský, ale jeden z mnoha konceptů vznikajících jako reakce na výskyt poruch a trendů v rámci rychle se rozvíjející společnosti a technických vymožeností. „Před dvěma lety byl každý druhý narcis, pak pro změnu toxický, teď zase řešíme úzkosti ze sociálních sítí,“ říká odborník s lehkou nadsázkou.

Což samozřejmě neznamená, že problém neexistuje. „Naopak je dobré zpozornět, pokud máme divný úzkostný pocit, že o něco přicházíme a že nejsme sami se sebou v souladu, který nás může přinutit k nezvyklému jednání a stavu, kdy se přestáváme orientovat ve svých prožitcích,“ pokračuje psycholog. „Nemusíme tomu věnovat sáhodlouhé zamýšlení, ale měli bychom se snažit rozkrýt, co je za tím. A díky jasné definici syndromu pro nás mohou být úzkosti a dlouhotrvající neklid snáze uchopitelné.“

TOUHA PO POTVRZENÍ

Ovšem za popisem a označením problému by mělo následovat řešení. Co se to stalo a co v tom veletrhu marnosti nejrůznějších notifikací hledáme? S největší pravděpodobností něco, co v mozku vyvolá pocit příjemna, podobně jako mnozí dodnes opakovaně projíždíme ledničku a spíž s nadějí, že dostaneme chuť na to, co nás před hodinou nezaujalo. Jenže na rozdíl od spíže na všech těch Instagramech, Pinterestech, LinkedInech, Faceboocích a všech dalších čertech se za hodinu může vylíhnout celá hromada lahůdek, které náš mozek ještě neochutnal a bylo by škoda je minout.

Vzniká tam spousta potvrzení toho, jak jsme dobří, kolik lidí nás vidí, dává nám srdíčka, reaguje na naše komentáře a fotky. Můžeme být chvilku pyšní, případně se něčemu zasmát, rozhodně je to zábavnější než se soustředit na chemické vzorečky nebo psaní článku. Ten nás zpravidla také začne více zajímat až ve chvíli, když se pod ním začnou rodit lajky jako potvrzení smyslu naší práce.

Pokud máme internet ještě navíc spojený s výdělečnou činností, ať už je to vlastní obchod nebo prodej na Aukro, je na závislost zaděláno mnohem rychleji, protože všechno to naše nekonečné překlikávání je přece práce! A tak místo toho, abychom si užili volnou hodinu třeba s knížkou nebo na procházce, donekonečna přemícháváme on-line obsahy, co kdyby na nás náhodou jukla zlatá rybka s neodolatelnou nabídkou splněných přání.

A jestliže se nám zrovna nedaří, je tu další past – falešná představa toho, jak se všichni kolem mají skvěle, zatímco my – škoda povídat. A projíždění obsahů těch úspěšných časem může připomínat hodiny zoufalého mačkání si pubertálních uhrů, po němž vypadáme hůř než předtím a cítíme se pod psa.

HLEDÁNÍ NOVÝCH ZDROJŮ

Stejně jako vůči alkoholu a cigaretám je spousta lidí imunních i proti internetovým svodům. Podle Adama Táborského jsou ohroženější křehčí a úzkostné bytosti, osoby ve stresu, které neumějí odpočívat, a zejména lidé zvyklí odvíjet svou hodnotu od potlesku zvenčí. FOMO se podobně jako jiné internetové závislosti projevuje úzkostí, podrážděností, potřebou být neustále na stráži a neklidem, pokud je postižený mimo dosah počítače, mobilu či signálu. K léčbě se přistupuje stejně jako k jiným úzkostem a závislostem. Při krátkodobé terapii je účinná kognitivně-behaviorální terapie, kdy se klient učí jiným vzorcům chování a hledá nové, méně prchavé zdroje uspokojení. Někdy se pod nutkavým surfováním po internetu objeví i hlubší problém s identitou, sebepřijetím a životní spokojeností.

U mladistvých nepomáhá křik a zákazy, ale spíše laskavé mapování toho, proč se náš potomek tak snadno do sítí zamotal a zda i mimo displeje počítač či mobilu existuje něco, co by bylo hodno jeho usilování. Psycholog radí hledat zdroje uvnitř sebe, i když je to náročnější, ale trvalejší, než se spolehnout na lehce dostupné krátkodobé uspokojení zvenku. Lépe jsou na tom lidé schopní se zabrat do nějaké tvůrčí, ideálně mimopočítačové činnosti. A naprosto bezkonkurenční léčitelkou je příroda. Adam Táborský je jedním ze zakladatelů průkopnické Terapie mezi stromy, při níž s klienty vyráží do přírody. Kombinace přírodní energie, endorfinů z pohybu a terapeutického povídání vytvoří uspokojivý koktejl, kterému surfování po internetu nemůže konkurovat.

DIGITÁLNÍ DETOX

Stejně jako nabývá na intenzitě obliba Suchého února bez alkoholu, začíná se mezi lidmi znavenými neviditelnými vlákénky internetu šířit digitální detox. Při takovém odpočinku můžeme na chvíli přepnout na reálný svět a více se trénovat v radostech života tady a teď. Protože schopnost soustředit se plně na současný okamžik a jeho dary je nejlepší obranou před svody internetových bludiček. Možností, jak k tomu přistoupit, je nespočet.

První pomocí před stresem se vypnutí všech notifikací a stanovení si časů, kdy se budeme jednotlivým platformám věnovat. Velkou pomocí je i předsevzetí nečíst komentáře třeba na Facebooku. Tato zbytečná koupel v negativitě často placených trollů nám obzory nerozšíří, jen nám zdeformuje pohled na svět. O tom, že mobil ani notebook, natož s puštěným zvukem, nemají v ložnici co dělat (pokud nejste policista, hasič či zdravotník v příslužbě), byly napsány už celé stohy doporučení. Vypnutí wi-fi na noc dokonce ušetří proud a zabrání pokušení v době nespavosti pokračovat v rejdění po sítích.

Prostě čeho je moc, toho je příliš, a je nejvyšší čas vrátit se od ohňostroje exhibic na sítích zase k sobě. Víme ještě vůbec, kým vlastně jsme bez počítače a mobilu a co všechno nám zatím uteklo v reálném světě?

VÁŠ STRES NENÍ MŮJ PROBLÉM?

Kompletní detox o dovolené může být naprosto blahodárný. Jen bychom to neměli zapomenout nahlásit lidem, kteří jsou zvyklí být s námi v kontaktu, a také nenechávat žádné pracovní resty. Je zajímavé, že v době, když jsme všichni provázáni wi-fi signálem, jsme na tom s dovoláním se či získáním odpovědi na e-mail mnohdy podobně jako v dobách volání z telefonní budky a házení dopisů do schránky.

Máme desítky komunikátorů, ale číháme u nich jako liška u králičí nory, jestli na některé z našich volání přijde odpověď. Kolikrát nám kvůli tomu stojí práce a zbytečně trpí pocit sebehodnoty – vidím, že je přečteno, ale nestojím druhé straně ani za „Díky, vyřeším v pátek“ (např. psychologie.cz/bez-odpovedi). Je to další důvod k nepřetržitým kontrolám přístrojů a pádu do nástrah FOMO, zejména když je náš požadavek pracovní a urgentní. Podle Adama Táborského i u těchto úzkostných stavů může posloužit mindfulness, která umí zkrotit vracející se myšlenky nebo emoční horskou dráhu a nechat věci plynout.

TEXT: JANA ŠULISTOVÁ
FOTO: SHUTTERSTOCK, UNSPLASH.COM A PEXELS.COM