Přeskočit na obsah

Váš košík je prázdný.

Dopřejte si něco zdravého pro svou pokožku. Jestli si nevíte rady, zavolejte. Rádi vás uslyšíme.

+420 724 102 829
Po - Pá 9:00 - 14:00

Simona Bagarová: Lidskost na prvním místě

Simona Bagarová: Lidskost na prvním místě

Než se pustíte do čtení následujícího rozhovoru, zkuste si alespoň na chvilku představit, jaké by to pro vás bylo, být někomu vydáni zcela napospas. Máte po ránu rádi kávu s mlékem v puntíkovaném hrnku? Smůla. Tahle ošetřovatelka vám bez ptaní nalije přeslazený čaj. Pálí vás špatně utřený zadek? Smůla. Nezbývá, než doufat, že večer přijde pečlivější směna a pořádně vás umyje. Chtěli byste, aby se na vás někdo usmál nebo vás alespoň letmo pohladil po ruce? Smůla. Na to tu nikdo nemá čas ani náladu. Vítejte v běžné realitě mnoha seniorů umístěných v pečovatelských domech.

Co tato místa potřebují k tomu, aby se změnila k lepšímu? Především větší míru empatie, laskavosti a obyčejné lidskosti. Jak toho docílit? Zlepšením podmínek pro výkon pečovatelské profese. Právě o to se již řadu let aktivně zasazuje zakladatelka organizace MILA Simona Bagarová. Mezi seniory pronikla poprvé v roce 2015 jako dobrovolnice toužící doplnit svoji manažerskou práci v neziskovém sektoru o přímý kontakt s klienty. Právě ten jí jako vystudované sociální pracovnici chyběl. Do domova seniorů docházela jeden den v týdnu a pozorně sledovala, zda je o staré lidi postaráno nejen „mechanicky“, ale především s laskavostí a empatií. V mnoha případech tomu tak bohužel nebylo. Touha po zajištění důstojné a kvalitní péče pro seniory se pro Simonu stala prioritou a novým hnacím motorem. Dobrovolnické nadšení se proměnilo v potřebu udělat „něco víc“, zkusit systém pozitivně transformovat odspodu, krok po kroku. Malým gestem, vlídným slovem, upřímným úsměvem, letmým pohlazením. Každá z těchto zdánlivých drobností totiž dokáže změnit svět, ve kterém žijeme my i naši blízcí.

Vystudovaná sociální pracovnice, manažerka a zakladatelka organizace MILA Simona Bagarová mezi seniory pronikla poprvé v roce 2015 jako dobrovolnice toužící doplnit svoji práci v neziskovém sektoru o přímý kontakt s klienty.

Skoro dvacet let působíš v managementu sociálních služeb a neziskových organizací. V posledních letech jsi se ale částečně vrátila do terénu jako dobrovolnice a zapojila se do péče o staré a umírající. Jaké to pro tebe bylo?
Nejdřív jsem měla šok z toho, že péče o staré lidi často není ani kvalitní, ani důstojná. Mnohdy ji totiž vykonávají lidé, kteří k dané profesi nemají žádný vztah ani předpoklady. Cítila jsem velkou potřebu přispět alespoň k částečné změně situace. Zároveň mi bylo jasné, že k tomu, aby bylo dobře postaráno o klienty, musí být nejprve dobře postaráno o samotné pečovatele. Jejich práce je nesmírně náročná a nedoceněná. Proto se veškerá moje energie zaměřila tímhle směrem a vznikl projekt D.O.M.A., který se snaží aktivně proměňovat sociálně-zdravotní služby tak, aby co nejlépe odpovídaly skutečným lidským potřebám (více BOX). A to nejen potřebám starých lidí, ale především těch, kteří o ně pečují. Snažíme se na úrovni jednotlivých domovů vytvořit lepší podmínky pro to, aby tam lidé pracovali rádi. Někdy k tomu stačí udělat kroky, které nevyžadují žádné velké finanční investice. Od toho nejjednoduššího, kdy se k zaměstnancům chováte s úctou a dáte jim pocit, že jsou pro vaši instituci skutečně důležití a mají šanci ovlivnit to, jak péče v jejich zařízení vypadá. Což samozřejmě jednodušeji zní, než se realizuje, ale ve chvíli, kdy respekt a úctu touží v organizaci pevně zakotvit samo vedení, je změna možná.

Respekt je kromě adekvátního finančního ohodnocení klíčovou motivací pro všechny zaměstnance.

Určitá míra frustrace je asi normální ve většině povolání, ale u pečovatelů je mnohdy znásobená tím, že nejsou za svou práci adekvátně finančně ohodnoceni. Průměrný plat v této profesi je 25 500 hrubého a míra fyzické i psychické dřiny, které jsou vystaveni, je obrovská. Těžko po takových lidech můžete chtít, aby přetékali ochotou a laskavostí. Věřím, že se situace bude zlepšovat úměrně tomu, jak my sami, jako společnost, budeme vnímat důležitost pečovatelské profese. Až pro nás bude kvalitní a důstojná péče prioritou, začne se proměňovat i systém. Jeden příklad za všechny. Před časem mi zavolala lékařka z jedné LDN a řekla mi, že by si moc přála, aby se u nich jejich pacienti cítili až do konce jako lidé. Přesně tady začíná změna. Naše práce pak spočívá v tom, že do daného zařízení třeba půl roku jezdíme a spolu s personálem hledáme cesty, jak pozitivně proměnit atmosféru místa a podmínky pro práci. Tyto změny jsou pro veřejnost mnohdy neviditelné, ale stačí si představit, jak se sami cítíte, když se do práce těšíte, nebo když tam jdete neradi, případně se strachem, co vás tam zase čeká. Pokud chodím do práce ráda, mám tam oporu vedení a dobré zázemí, zbývá mi energie i na obyčejnou lidskost a laskavost, kterou pacienti a klienti potřebují ze všeho nejvíce. Každý člověk cítí, jestli za ním jdete jako za paní Novákovou, nebo jestli jdete na „anonymní“ pokoj 304.

Ve vybraných pečovatelských domech pomáhá Simona zavádět metodu Namaste care, která prostřednictvím zpomalení, laskavosti a dotyku pečuje o pacienty s demencí.

Být v pravidelném osobním kontaktu s lidským utrpením, bezmocí a opuštěností není pro každého. Jak tě tato zkušenost ovlivnila?
Především jsem si díky ní uvědomila naši konečnost. V každodenním životě myšlenku na smrt obvykle vytěsňujeme. V úzkém kontaktu s lidmi, kteří odcházejí nebo jsou závislí na péči druhých, najednou vystoupí více na povrch. Její zvědomění neuvěřitelně zkvalitnilo můj život. Stala jsem se díky tomu mnohem vnímavější k sebemenším detailům, které mě během dne potkávají. Ať už je to vděčnost za to, že ráno svítí slunce a já se rozhodnu jít na snídani pěšky, abych si tuhle chvíli co nejvíc užila. To je pro mě největší dar, který mi tato profese dala. Staří lidé a především lidé s demencí mě naučili přirozeně zpomalit a nebrat zastavení jako ztrátu času. Také jsem objevila, že se ve mně skrývá neuvěřitelná míra trpělivosti, která mě samotnou překvapila. Stejně tak se výrazně snížila laťka toho, co považuji za úspěch. Už se tolik nezaměřuji na touhu změnit celý systém, ale spíš na pozitivní příklad pro jednotlivce. A je mi úplně jedno, jestli jako MILA budeme působit v deseti zařízeních za rok, nebo jenom v jednom. Důležité pro mě je, že právě tam to má smysl a jsou tam lidé, kteří jsou připraveni na nějakou změnu.

Lidé s demencí sice neví, kdo je kdo, ale velmi dobře vycítí, zda o ně máte upřímný zájem.

Mnohokrát jsem slyšela argument, že se pečovatelé záměrně obrní a uzavřou, aby nějak zvládli nároky své profese. Co si o tom myslíš?
Ano, to se stává a je potřeba vnímat to jako důležitý signál, že nemají dostatečné zázemí nebo podporu pro svou práci. Lidskost je bez debat podstatou pečovatelské profese, ale když nemáte z čeho dávat, tak dávat zkrátka nemůžete. K tomu, aby lidé v takovém zaměstnání nevyhořeli a neuzavřeli se do sebe, je třeba velká dávka vnější podpory. A právě o to se snažíme v rámci MILA. Naším cílem je měnit realitu v pečovatelských zařízeních postupně, krok za krokem a postupně tak získat dost příkladů, které mohou posloužit jako impuls k systémovější změně.

Poptávka po spolupráci musí přijít ze strany zařízení, protože jedině tak víme, že tamní ředitel už prošel nějakou katarzí, která mu otevřela oči a dovedla ho ke zjištění, že chce změnu. Naším úkolem pak je k ní dovést i pečovatele.

Předpokládám, že v mnoha zařízeních se inovacím brání především s ohledem na nedostatek pracovních sil. Jak se vám daří vypořádávat se s tím, když vás kvůli těmto praktickým aspektům odhánějí?
Argument, že na podobné věci nemají čas, slyším skoro pokaždé. Je to přitom velká škoda, protože ke změně někdy postačí drobnosti. Jako skvělý příklad uvedu mladého pečovatele Dominika, který se staral o klientku s pokročilou demencí odmítající koupání. Vždycky mu trvalo třeba hodinu, než ji přemluvil. Přišlo mu to škoda, a tak se zamyslel nad tím, kdo je vlastně ta paní, o niž pečuje. Jakou má osobnost. Co jí dělá radost, co se jí líbí. A na základě toho jí začal v koupelně spontánně pouštět Elvise Presleyho, protože zjistil, že ho v mládí ráda poslouchala. Paní najednou přestala mít s každodenní hygienou problém a nebylo třeba ji jakkoliv nutit. Ve výsledku si tedy krátkým zamyšlením ušetřil plno hodin práce. Všechno, co ho to stálo, bylo zastavit se a zamyslet se nad tím, co ten člověk na druhé straně potřebuje a jak může jeho potřeby naplnit. U lidí s demencí je například klíčové zaměřit se na smysly a také na vaše celkové naladění.

Ve stáří jsme obzvláště křehcí, potřebujeme větší míru podpory, respektu i obyčejné lidskosti.

Každý z klientů totiž cítí, jestli tam s ním jste rádi, nebo to děláte pouze z povinnosti. Pokud z vás vnímá upřímný zájem, obvykle se nijak nebrání vaší péči. Pohladit někoho a říct mu: „Paní Nováková, nesu vám snídani,“ vás nic nestojí a pro toho, o koho se staráte, je to velká změna. S podobnými argumenty přicházíme do domovů a snažíme se prorazit tvrdou zeď, která tam vždycky na začátku je. Obvykle trvá měsíc nebo dva, než se to prolomí. V téhle prvotní fázi si říkám, jestli to mám zapotřebí (směje se). Nakonec se ale v týmu vždycky objeví někdo, komu naše doporučení dávají smysl. K němu se pak postupně přidávají i ostatní a ti, co jsou zarytě proti jakékoliv změně, často nakonec dají výpověď nebo je vyhodí vedení, protože si uvědomí, že takové lidi tam nechce. V každém případě tyhle impulzy zvenčí vždy rozběhnou nějaké procesy. Zásadní věc je, že se nikam nevnucujeme. Poptávka po spolupráci musí přijít ze strany zařízení, protože jedině tak víme, že tamní ředitel už prošel nějakou katarzí, která mu otevřela oči a dovedla ho ke zjištění, že chce změnu. Naším úkolem pak je k ní dovést i pečovatele.

Hrdinové knihy Hořím vnímají svoji profesi jako dar.

Za svůj život jsi potkala mnoho pečovatelů. O pěti z nich jsi se rozhodla napsat knihu Hořím, která nedávno vyšla v nakladatelství Archa. Co tě k jejímu sepsání vedlo?
Žádný cíl nebyl (směje se). Všechno se seběhlo úplně náhodou, když jsem loni květnu seděla s Danou, mojí kamarádkou a kolegyní v MILA, která pracuje 43 let jako zdravotní sestra a je v tom naprosto fantastická. A během našeho povídání se najednou vynořil nápad, že bych mohla o lidech, jako je ona, napsat knihu. Na pečovatele totiž ostatní nahlížejí dvojí optikou – buď považují jejich práci za podřadné utírání cizích zadků, nebo je vnímají jako anděle. A myslím, že oni nechtějí být ani jedno. Chtějí být respektovaní profesionálové. Rok jsem se proto potkávala s pěti nejlepšími pečovateli, které znám, a postupně sepisovala jejich osobní i profesní příběhy. Protože mám za to, že i tohle nahlédnutí do jejich životů může pomoct k nějaké širší změně celého oboru. Nakonec z knihy vznikl nástroj, se kterým se dá pracovat mnoha způsoby. Doufám, že pomůže lidem zastavit se a odpovědět si na otázku, jak to mají se vztahy a péčí o své nebližší. Protože – jak říká moje kolegyně Karolína – takovým typickým paradoxem dnešní společnosti je, že chceme po cizích lidech, aby se k našim blízkým chovali lépe, než to dokážeme my sami.

„Mám pocit, že je ve společnosti neustálý tlak na výkon, krásu a dokonalost místo na plnost. Ale přece i bolest k životu patří a někam tě posouvá. Jenže lidé ji vytěsňují a když onemocníš, tak tě zasypou spoustou argumentů, co jsi dělal špatně a z čeho tu nemoc máš, a hlavně, že musíš zůstat pozitivní...“, říká jedna z hrdinek knihy Hořím Saša.

V čem jsou pro tebe hrdinové tvojí knihy výjimeční?
Především v tom, že si doposud dokázali udržet svoji čistotu a nenechali si vzít způsoby, jakými pracují. Zkrátka neokorali a nespadli do rutinního odlidštěného systému. Pamatují si, z jakých hrnečků jejich klienti rádi pili, když ještě vnímali. Vědí, jak jim připravit kávu tak, aby jim co nejvíce chutnala, a dbají na to, aby byly dodržovány jejich drobné zvyky a rituály, i když je ostatní třeba přesvědčují o tom, že je to jedno, a že už to stejně nemá žádný smysl. Navíc pořád vyzařují určitou radost a lehkost, která je pro přežití v tomhle prostředí naprosto nezbytná. Mým cílem nebylo někoho adorovat, ale vystihnout kouzlo lidskosti a každodennosti. Moc se mi líbilo, když mi již zmiňovaný Dominik, kterému je teprve třiadvacet, vyprávěl, jak kvůli klientům čas od času poruší pravidla. Nijak se netajil tím, že když má noční a někdo zrovna naříká, klidně si lehne k němu do pokoje a kouká s ním třeba na televizi nebo ho vezme ven na cigáro, aby přišel na jiné myšlenky. A klienti ho za tenhle přístup milují, stejně jako ostatní pečovatele, o kterých jsem psala a kteří si dokázali uchovat velkou míru laskavosti, empatie i lidskosti bez ohledu na to, v jak náročném prostředí pracují. Kniha Hořím pro mě byla úžasná nejen proto, že přinesla setkání s těmito výjimečnými lidmi, ale také mě utvrdila v tom, že má-li něco vzniknout, stane se to bez zbytečného nátlaku a úplně přirozeně. Stačí mít jasný záměr, vytvořit pro něj prostor a začít na něm pracovat. Vlastně to byl první projekt, na němž jsem si ověřila, jak nádherné je tvořit s úplnou lehkostí a bez očekávání.

V září se konal křest knihy Hořím, na kterém se pětice pečovatelů poprvé setkala osobně.

Citace z knihy HOŘÍM

„Je sice hezký, že máme různý inkontinenční pomůcky a polohovací postele a udržíš ty lidi v suchu a pohodlně, ale není to často život, je to přežívání. A náročnost péče chápou jen ty, který to zažili nebo se s tím nějak potkali."

Knihu HOŘÍM plnou velmi osobních rozhovorů s neobyčejně „obyčejnými“ lidmi si můžete objednat například ZDE.

Lepší životní podmínky v zařízeních pro seniory můžete podpořit i vy prostřednictvím charitativní akce Pošli pomoc pozdravem._______________________________________________________________________

POŠLI POMOC POZDRAVEM

Ve spolupráci se Simonou jsme loni spustili charitativní akci Pošli pomoc pozdravem, do něhož se můžete nákupem pohledu zapojit i vy. Celý výtěžek putuje na podporu projektu D.O.M.A., který se aktivně snaží o to, aby bylo dobře seniorům i lidem o ně pečujícím. „Myslím si, že každý z nás by si přál zestárnout v místě, kde se cítí dobře, bezpečně a přijímaně, kde ostatní respektují jeho potřeby, zvyky a rituály,“ říká Simona. V zařízeních, která tyto hodnoty vyznávají, by však měli myslet nejen na spokojenost svých klientů, ale také na všestranný komfort svých zaměstnanců. Většina z nás totiž potřebuje kromě odpovídajícího finančního ohodnocení cítit také upřímné uznání, podporu a respekt. Právě takové prostředí pomáhá vytvářet projekt D.O.M.A., jehož provoz můžete nyní podpořit prostřednictvím charitativní akce Pošli pomoc pozdravem.

TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: JANA BERGEROVÁ, RADEK ŠVIDERSKÝ, MARTIN GOGA, UNSPLASH.COM, PEXELS.COM A SHUTTERSTOCK

Líbil se vám článek?
Sdílejte ho s přáteli

Příspěvek byl publikován 26. 11. 2021 / Rubriky: Osobnosti

Magazine image

Stáhněte si poslední vydání magazínu biOrganica

biOrganica v médiích

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.