Smrt se v moderní společnosti stále více považuje za selhání vědy, bez ohledu na to, kolik bylo zemřelému let nebo jak moc byl nemocný. V zarouškovaném a drastickými opatřeními zpomaleném světě o ní však najednou začali přemýšlet a mluvit i ti, kteří ji doposud měli „zdárně“ vytěsněnou. Svět dostal další téma, na němž se on-line diskutéři mohli plamenně hádat v nesmiřitelných táborech. Lidé věcně mluvící o smrti jako o životní danosti byli v internetových debatách napadáni a obviňováni z bezcitnosti, protože jim zřejmě ještě nikdo neumřel, nebo z cynismu způsobeného skutečností, že ve své práci poměřují síly se smrtí tak často, až úplně emočně okorali.

Jan Bílý v jednom ze svých blogů píše: „Na začátku třetího tisíciletí je smrt vnímána jako to, co na nás číhá na konci našeho bytí. Tedy jako to, co je opakem života, jeho protikladem, ukončením a často selháním, ať už selháním naší snahy ji odsunout na neurčito, nebo selháním život prodlužující elektroniky na jednotce intenzivní péče. A tak, nastane-li, pátráme, zdali a kde se stala chyba, pokoušíme se najít viníka, zodpovědného za konec, neboť pak bychom mohli opět uvěřit v to, že smrt se dá ovládnout, tak jako vše, nad čím již vykonáváme kontrolu.“ A neustálá potřeba kontroly nad vším je jeden z největších problémů moderního člověka.

ZTRACENÁ POLOVINA DUŠE
Jan Bílý se ve svých konstelacích se smrtí a strachem z ní potkává často, zejména u mužů. „Muži z ní mají větší strach než ženy, které jdou více s proudem života,“ vysvětluje. „Indiánští šamani se ve chvíli, kdy pocítili, že nastal jejich čas, odebrali do lesa, přestali jíst a pít a do tří dnů bylo vyřízeno. U nás už tohle nefunguje. Materialismus a špatně pochopený spiritualismus velkých náboženství nás zdecimovaly a máme ze smrti strach.“

Podle Jana Bílého existují dva druhy spirituality – naučená, kdy nás náboženství učí bát se boha, a ta prožitá, kdy člověk zažije chvíle spojení s Universem. „I když lidé takové zážitky občas mají, většinou jim nerozumějí a nedávají je do kontextu. Ovšem největším zdrojem strachu ze smrti je ztráta spojení s přírodou a věcmi, které jsou větší než my. A právě kvůli tomu potřebujeme mít nad vším kontrolu,“ dodává Jan Bílý. „Největší problém pak nastává ve stáří, kdy absence síly a vědomí vychází z toho, že jsme škrtli mýtickou spiritualitu a kompletně jsme ztratili úctu před polovinou naší duše. Ta první je do jisté míry mužská, racionální, materiální, vědecká, logická a na ní je postavena naše západní kultura. Jenže věda nedokáže dát odpověď na smysl života. Největším problémem racionální vědy je, že život sice prodlužuje, ale neumí lidem vzít strach ze smrti. A kdo chce umřít bez něj, měl by aktivovat druhou půlku psyché. Tuto mytologickou část duše nejlépe vystihuje výraz religio – schopnost navázat se na něco zpátky, nebo se k něčemu vztáhnout. A tuto část naší psýché jsme před dvěma, třemi sty lety začali zpochybňovat. Odsuzujeme ji, označením mýtus nebo pohádka ji devalvujeme.“

DŮCHOD JAKO ZTRÁTA SMYSLU
„Navíc strach z utrpení a ze smrti se překrývají. Na seminářích často slyším Nemám strach ze smrti, ale z umírání,“ pokračuje Jan Bílý. „Tomu nevěřím. Jsou to dvě rozdílné kategorie, jen v jednom ohledu mají něco společného, nemohu je kontrolovat. Strach z utrpení je praktický, takže když si budu všechno správně platit, všechna pojištění a vyšetření, a když mi lékaři všechno správně dají, nemuselo by moje utrpení být tak velké. Ale ontologický strach ze smrti jde podstatně hlouběji. Tvrzení, že z ní nemám strach, vnímám jako neschopnost vidět její velikost. Jistě, první na řadě je strach z utrpení, z umírání. Za ním se však skrývá strach z něčeho velkého a nepochopitelného. Teprve když si tento strach přiznám, mohu se s tím, co ho způsobuje, vyrovnat. Pokud se lidé někdy octli v blízkosti smrti a zažili mystický klid, který ji provází, tak právě to může být ten důležitý klíč k pochopení a přijetí smrti jako něčeho, co je s životem propletené, co k němu patří. Musí jen dokázat tento zážitek podržet a nerozmělnit ho racionálním uvažováním.“

Jenže podle Jana Bílého je spousta lidí vlastně polomrtvá už za živa, jejich existence mnohdy ztratí smysl se ztrátou něčeho, co znali z minula. Stále více se pak drží věcí, které znali, svých vzpomínek a toho, že ještě nechtějí umřít, i když se jejich život už dál nikam nevyvíjí.

Dříve nás práce držela do vysokého věku tím, že našemu životu dávala smysl. Často se stává, že lidé přestanou chodit do zaměstnání a do půl roku zemřou, zejména pokud nenajdou jinou náplň, jako jsou třeba koníčky nebo péče o vnoučata. „Říká se, že nejhorší vynález od vynalezení kola, které bylo začátkem technologického věku, je důchod. Tím lidem od 65 let říkáme, už nejsi potřebný, budeme ti ale něco platit, abys nějak dožil. Jenže staří lidé mají zkušenosti a nadhled, což je pro společnost nepostradatelné. Takový moudrý starý člověk by se už neměl nechat zahlcovat věcmi, které na něj útočí, ale měl by stát nad nimi. Ovšem společnost o takový vývoj člověka nemá zájem, protože pokud by se lidé stali sebou samými, byli by absolutně netříditelní, ztratili by strach ze smrti, rozsévali by učení osvícených mistrů a nikterak by nepřispívali k semknutí společnosti jako kmene,“ tvrdí Jan Bílý.

HLEDÁNÍ DRUHÉ POLOVINY
„Lidé se budou děsit smrti tak dlouho, dokud se nevrátí k vytěsněné druhé půlce duše. A příroda nám poslední dobou klimatickými změnami nebo pandemií ukazuje – milí lidé, vy jste moje děti, vy nejste moji vládci! Máme pocit, že přírodu ovládáme, ztratili jsme před ní úctu, létáme do kosmu, lezeme na nejrůznější hory a chováme se na Zemi jako rakovinné buňky. Jenže problém není v tom, že je nás na Zemi moc, ale že je tak málo vědomých lidí. Vědecký pokrok šel za posledních 200 let neuvěřitelně dopředu, ale ten duchovní s ním tempo nedržel. A kosmos nám bude tak dlouho posílat výzvy typu globální oteplení nebo korona-virus, než pochopíme, že jsou věci, které prostě nedostaneme pod naši kontrolu, a vrátíme smrt zase zpátky na scénu. Na osobní rovině bychom se měli snažit stát na obou nohách – na té racionální i na té intuitivní a vrátit do hry intuici, magii okamžiku a duchovní rozměr. Přijmout svou temnou stránku i to, že jsou věci, které jsou větší než my. Jenže my chceme být světlí, dobří a očkovaní, ale zapomínáme, že k životu patří i ta druhá polovina – tma, zlo a neočkování. Jen díky temné stránce může existovat i ta světlá, jen tak se svět dává dohromady. A když tuhle lekci nepochopíme, tak švábi nebo korýši už čekají na to stát se tou příští další civilizací. Oni jsou každopádně podstatně odolnější, než my. Na atolu Bikini se po nukleárních testech brutálně přemnožili a kdo ví, zda jako ve Válce s mloky už mezi sebou nemají nějakého krabího prezidenta a krabí vládu,“ uzavírá Jan Bílý s nadsázkou.

TEXT: JANA ŠULISTOVÁ
FOTO: JAN BÍLÝ, UNSPLASH.COM, PEXELS.COM

Článek najdete v nejnovějším vydání biOrganica magazínu