Přemýšleli jste někdy o tom, kde se vzaly tradice? Naši předkové chtěli rituály a slavnostmi pozitivně ovlivnit budoucí vývoj, proto nás většina tradičních svátků dovádí k přírodnímu cyklu a obživě.

„Lidé byli závislí na tom, co si vypěstovali a uchovali na dlouhou zimu. Účastí na obřadech a rituálech se stávali aktivními účastníky – na jaře chtěli podpořit zasetá semínka, na podzim děkovali za úrodu. A součástí našich svátků je to dodnes, i když už si neuvědomujeme nebo neznáme souvislosti,“ popisuje Martina Boledovičová, která se těmto tématům věnuje.

Ve svém nakladatelství Smart Press vydává knihy českých autorů s tématikou tradic a koloběhu přírody, kuchařky pro zdravý životní styl, přírodní zahradničení, a klade důraz na udržitelnost, ekologii, lokálnost a sezónnost. Populární je i kniha Tradinář, jejímž cílem je předat povědomí o důležitých tradicích a rituálech další generaci. Sama přiznává, že ji k této tematice přivedlo nejenom dětství na jihočeském statku, ale později především její čtyři děti.

Martino, proč bychom se měli věnovat tradicím?

Přináší nám naději, klid, jistotu, uzemnění. Usnadňují nám život. V těch nekonečných možnostech současné doby snadněji najdeme prostor pro společně strávený čas jak oslavami, tak prací.

Proč jste se tomuto tématu vlastně začala věnovat?

Už jako malá jsem měla ráda obecní slavnosti jako masopust, ohně na čarodějnice a stavění májek, letní poutě, podzimní lampionové průvody. Když jsem se stala maminkou, nadšeně jsem se připojila snad ke každé slavnosti a měla jsem to štěstí, že mi přicházely samy do života – třeba mou první Moranu jsme vynášeli v pražské státní školce. Také žiji ve městečku, kde je známý masopust, ale vznikají i další tradice, jako je například obchůzka královniček, slavnosti světel v dušičkovém období… V dětství jsem měla ráda vyprávění pamětníků, babiček a mnoha tetiček, které jsme často navštěvovali.

Prý vás ale také hodně ovlivnila vaše sestra.

Moje starší sestra mě doslova obklopovala krásou lidového umění, zdobila perníky, vajíčka, vytvářela babyky z šustí, ozdoby ze slámy, vyšívala lidové motivy. Jezdívali jsme do muzeí a skanzenů. Určitě mě ovlivnilo to, že pocházím z jihočeského statku, kde jsme trávili celé dětství mezi loukou a polem, sousedům jsme říkali „teto a strejdo“ a byli obklopeni přírodou.

Proč jste se rozhodla tradicím věnovat hlouběji a vydat dnes už ikonický Tradinář, kde jsou takřka všechny přehledně popsané?

Chtěla jsem smysluplně trávit čas se svými dětmi, ukázat jim a vysvětlit, co se každý měsíc slaví. Ale to mi nakonec nestačilo – začala jsem hledat původní smysl svátků, chápala jsem, že nejde jen o zábavu. Vadilo mi, že některé tradice známe a jiné ne. Že se obnovují a propagují ty, které mají komerční prospěch a dají se zobchodovat. Proč nemá reklamu třeba takové čištění studánek? Od oslav jsem také docela brzo došla k práci – na každý svátek je potřeba se připravit, něco upéct, uvařit, ozdobit svůj příbytek… A také jsem pochopila, že i dříve oslavy završovaly společnou práci, úsilí. A to mě dovedlo k tomu, že i přípravy mají své kouzlo a není to jen nudná domácí práce.

V Tradináři zdůrazňujete důležitost mámy či babičky jakožto tvůrkyně a ochránkyně tradic a rituálů své rodiny. Proč tyto role náleží ženám? 

Obracela jsem se k ženám, protože jsem první Tradinář psala ze své pozice maminky menších dětí a myslela jsem na maminky ve stejné situaci. Ale vše může samozřejmě vytvářet i tatínek, dědeček, jakýkoli muž, obzvlášť je-li s dětmi více doma právě on. Další důvod, proč jsem se obracela k ženám je to, že jsem si uvědomila, že bereme tak nějak automaticky to, co nám maminky a babičky s obrovskou láskou dávají. Uvědomila jsem si, kolik času zabere udělat marmeládu z vlastních jahod, upečená vánočka, koblihy nebo mazanec… Ta domácí chuť je ale jen jedna a každá rodina má tu svou, trochu jinou. Tím opakováním každý rok, společným pojídáním u rodinného stolu se tvoří rodinné rituály. Sama jsem si to uvědomila, až když jsem o to ve třiceti letech přišla, protože mi zemřela maminka. V každé rodině by měl být někdo, kdo ji tmelí dohromady. Většinou to bývá nejstarší žena v rodině, ale může to být klidně i muž.

Touha po připomínání tradic se asi přirozeně objevuje právě ve chvíli, kdy se ženě narodí miminko. Jak si mladá rodina může začít vytvářet své vlastní zvyklosti?

Čas s malými dětmi utíká jinak. Na jedné straně se zdá, že se nic neděje, všechny dny jsou tak trochu stejné, ale na druhé straně a zpětně viděno, plyne čas velmi rychle, protože se vše proměňuje a každý rok je s věkem dětí vlastně trochu jiný. Na mateřské se maminky mohou cítit i osamoceně, pokud nemají podporu manžela, širší rodiny, nebo nejsou obklopeny přáteli.

Může být i úlevné, že existují možnosti a tradice, které tvoří někdo jiný, a my se můžeme jen přidat. Určitě má smysl se soustředit na vytváření svých rodinných tradic, které vznikají zcela přirozeně v průběhu roku. Malé děti milují a potřebují rituály, přinese jim to jistotu a řád. Je dobré si vytvořit denní i roční rituály. Pomůže nám s tím příroda sama – vytváření tradic rodinných, které jsou navázané na cyklus přírody, nás také vůbec nic nestojí. Vše je dostupné v přírodě, můžete vnímat, jak se mění stromy, jak raší první semínka, zkusit zasadit a sklidit vlastní úrodu, v zimě si užívat dlouhých temných večerů společným tvořením u stolu, v létě běhat venku. Tradice nás spojují nejen s dětmi, ale se všemi členy rodiny a také s naším okolím, se sousedy.

Takže tím můžeme dát dětem do života jakýsi zdravý základ?

Tradice nám dávají jistotu, klid, bezpečí, kotvu. I v nejistých dobách se můžeme obracet k budoucnosti a mít se na co těšit. Věřím, že nás tradice mohou propojit více s přírodou, ale i upevňovat vazby v rodině a ve své komunitě.

Zdá se mi, že se v dnešní době lidé k tradicím ve zvýšené míře vrací. Nejen na vesnicích, ale i v různých městských částech se staví masopusty, pálí čarodějnice, pořádají různé slavnosti, jarmarky, posvícení. Vnímáte to stejně?

Ano, vnímám. Obnovují se ty klasické, ale i budují nové, třeba rozsvěcování vánočního stromu. Lidé chtějí slavit a trávit čas spolu. Je to přirozené a správné, potřebujeme lidskou společnost. Tradiční svátky jsou pro všechny dostupné a otevřené – pro mladé i starší, pro děti i dědečky.

Zima se teď láme do své druhé poloviny a začínáme vyhlížet jaro. Jak tohle období vnímali naši předkové a jak se na něj můžeme naladit my?

S jarem přichází naděje – přibývá světla, tepla, můžeme pozorovat každodenní zázraky přírody. Můžeme využít jarní energii pro své osobní znovuzrození. Příroda nám poskytuje mnoho zelených dobrot – například obyčejné kopřivy, ptačinec, popenec. Ale ještě předtím, v předjaří, než začnou rašit první zelené rostlinky, je skromný postní čas. Lidem docházely zásoby, nejedlo se maso, protože žádné nebylo, slepice nesly málo a vajíčka se schovávala na Velikonoce. Nepoužívalo se ani sádlo, máslo, nepil se alkohol. Připomíná mi to jaterní a cholesterolovou dietu. Naopak se jedla jednoduchá postní jídla z hrachu, luštěnin, obilnin, jako je pohanka nebo jáhly. Můžeme tedy po masopustních koblihách a vepřových hodech také omezit maso a tuky a zkusit recepty z Jarního Tradináře z kapitoly o půstu nebo z Postní kuchařky Pavla Drdela. Tématu se podrobně věnuje Hanka Zemanová v knize Rytmus roku. Je zajímavé, jak se shodují současná výživová doporučení a původní přirozená strava našich předků.  

Loňský rok mi dělal společnost váš diář plný poznámek ohledně tradic pro dané období. Vytvořila jste ho s farářkou Martinou Viktorií Kopeckou, která přidala ještě hlubší souvislosti. Jak vznikla tahle spolupráce?

S Martinou jsme vydaly i knihy Jarní Tradinář a Vánoční Tradinář. Oslovila jsem ji, protože jsem věděla, že nedokážu dobře popsat křesťanský příběh Vánoc, Velikonoc a dalších svátků. Martina Viktorie knihu velmi obohatila, díky ní se čtenář dozví o liturgickém roku, církevních svátcích, ale i to, co se právě děje v kostele, a co se píše v bibli. Je to zajímavé čtení jak pro věřící, tak ateisty.

Nedá mi to, ale musím se zeptat – jak zvládáte vést nakladatelství a k tomu pečovat o čtyři děti?

Tuto otázku dostávám často a pravdou je, že to jde někdy kloubit těžce. Dost často se například změní mé plány a předsevzetí, často i ze dne na den. Naštěstí jsem flexibilní a mám velkou podporu manžela. Velkou výhodou je, že mohu často pracovat z domova a také se mi prolíná můj osobní a pracovní život, takže někdy ani nevím, jestli je to práce nebo zábava. To je velký dar toho, co dělám. Učím se lépe plánovat, nebýt časový optimista a nemít výčitky, že jsem zase něco nestihla.  

TEXT: ANETA ŠAFEROVÁ
FOTO: ARCHIV MARTINY BOLEDOVIČOVÉ